Easy Magazine 11/2011

Vážení čtenáři,
velice rád bych tentokrát pojal svůj editorial trochu odlišně a jedinečně, když už máme tu odlišnost a jedinečnost jako téma časopisu. V prvé řadě bych tedy chtěl přejmenovat svůj editorial na šéfredaktorův testament. Vždy, když píšu editorial, si totiž připadám, že sepisuji závěť nad daným číslem, jelikož do něj už (vyjma editorialu) ničím jiným nepřispívám. Za veškerou snahu mi grafici dají fotku na první stranu a doladí ji nějakým tím textem. V důsledku čehož mám pár dní po vydání časopisu rozporuplný pocit mediální hvězdy, protože se za mnou otáčí podezřelé množství studentů, jako by mne už někdy (nebo taky někde) v životě viděli. Můj kamarád to řeší jednoduše. Vždycky, když jde po ulici a někdo na něj moc kouká, řekne tomu člověku: „Čááááu.“

Člověk neznalý věci (třeba jako tenkrát já) se zeptá: „Tys ho znal?“

A on odpoví: „Ne.“

„Proč si ho teda zdravil?“

„No, on na mě blbě čuměl a vždycky, když na mě někdo blbě čumí, tak mu řeknu čááááu, a tomu týpkovi najednou vrtá v hlavně, jestli mě zná, nebo ne.“ Musím říct, že to má něco do sebe. Bohužel já nejsem tak odvážný, abych zdravil lidi na ulici, ale pokud se k tomuto trendu přidá více lidí, určitě budeme žít ve veselém městě. Zvláště, když někdo místo pozdravu vytasí boxera.

Vylévám si tu srdce a vy určitě čekáte, že napíšu něco moudrého. Nuže: Definice editorialu: V časopise přebírá místo úvodníku tzv. editorial – v ich formě psaná promluva šéfredaktora (v tomto případě zesnulého) či editora ke čtenářům s informacemi o obsahu čísla, mísící prvky úvodníku, komentáře, ale také otevřeného dopisu.

Nuže, nuže teď si nejsem jistý, jestli jsem napsal editorial... Třeba jsem nenapsal nic o tom (ani nenapíšu), co vás čeká v tomto čísle Easy. U státní maturity bych asi neprošel. Dnes se už nehodnotí originálnost, ale splnění parametrů daných publicistických stylů. To je přeci špatně, vy nemáte umět psát, vy máte umět šablonovat. Takže já jdu změnit povolání a půjdu kopat třeba kanály. Inu, budu lopatou.