Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Chybová zpráva

User error: Failed to connect to memcache server: 127.0.0.1:11211 in dmemcache_object() (line 415 of /webs/easymagazine.cz/sites/all/modules/memcache/dmemcache.inc).

"Dva měsíce v Keni mě dovedly skrz novinařinu ke psaní."

René Nekuda svou kariéru započal odvážným krokem – a to překvapivě cestou do africké Keni. Dnes již jako magistr umění vyučuje řadu zájemců o spisovatelské řemeslo a zapojuje se do takové řady projektů, že označení workoholik pro něj opravdu sedí. Ovšem v tom dobrém slova smyslu. S Reném Nekudou jsme mluvili o studiích na Literární akademii Josefa Škvoreckého, múze a jeho populárních kurzech tvůrčího psaní. Jak to jen ve zkratce shrnout? Je to vskutku renesanční člověk.

René, představte se našim čtenářům...

Nálepky, co na sobě mám, jsou učitel tvůrčího psaní, spisovatel a cestovatel.

Čím jste se vlastně dostal ke psaní?

Stalo se to úplnou náhodou. Na gymnáziu jsem vyhrál první tištěnou reality show časopisu Nový prostor. To spočívalo v tom, že mě na dva měsíce vyslali do Keni. Každý týden jsem psal různé reportáže a posílal je do Čech. Bylo to neuvěřitelně zajímavý, vznikl na to velmi pozitivní ohlas. Mě to velmi bavilo a protože to bylo v maturitním ročníku, ukázalo mi to konečně cestu, kudy se vydat po střední - dostal jsem se ke psaní skrz novinařinu.

A z gymnázia jste rovnou navázal na Literární akademii Josefa Škvoreckého - jaké tam bylo vaše studium?

Neskutečně jsem si to užíval. Dostal jsem se tam skrz onu soutěž. Řekl jsem si, že to prostě zkusím. Šel na Den otevřených dveří, kde jsem se seznámil s Danielou Fischerovou - ta mě úplně okouzlila. Vyloženě mi řekla, že mě chce do svého kurzu. Už v prváku si studenti vybírají své učitele tvůrčího psaní, nepřidělují se jim automaticky. V prvním ročníku je výběr ještě omezený, ale od druhého roku studia je spektrum nabídky učitelů tvůrčího psaní opravdu široké. Například básník se přihlásí k Petru Borkovcovi, nebo k panu Kováříkovi. Když chcete psát drama, tak si zase zvolíte Danielu Fischerovou nebo Arnošta Goldflama. A já se přihlásil právě k Daniele. Chytlo mě to a sedli jsme si. Doteď máme velmi přátelský vztah a navzájem se podporujeme. Samozřejmě ona je ta více známá a slavnější spisovatelka! (smích) Studium bylo skvělý. Jediným problémem bylo školné. V té době to bylo 59 tisíc za rok. Ale dá se to. Na státních školách totiž není alternativa k tvůrčímu psaní. Vím sice, že na pedagogické fakultě mají nějaký kurz, ale není to to samé, jako tvůrčí psaní se zavedenými spisovateli. Takže jsem se zabejčil. Dělal jsem nočního recepčního v hotelu, pracoval v knihkupectví, cukrárně,... V noci jsem měl třeba dvanáctku v hotelu, pak jsem šel na osm hodin do školy, poté čtyři hodiny spal a znovu vyrazil na dvanáctku do hotelu. Teď to hodnotím jako skvělou zkušenost. Sice jsem si mockrát říkal, že s tím seknu, že to takhle dál nejde. Neměl jsem energii; a bez ní by nebyly peníze. Ale nějak jsem to zvládl. A dnes jsem za to neskutečně rád.

Kde berete inspiraci pro své psaní?

Všude. Vždycky mám s sebou zápisník, do kterého si píšu postřehy ze svého okolí, citáty z knížek, které zrovna čtu, sem tam i něco z internetu... Když jedu metrem a někdo prohlásí něco vtipného, tak si to ihned zapíšu. A hodně inspirativní je i cestování. Keňa mě neuvěřitelně nastartovala. Teď prakticky každý rok v létě vyjíždím do ciziny na jeden, dva měsíce. Snažím se to spojit i s tím, že tam pomáhám. Byl jsem v Indii a Kolumbii jako novinář a dokumentoval jsem práci českých humanitárních organizací. Přesně to, co jsem předtím dělal v Keni. Cestování mě hodně obohacuje. A taky mí kolegové v práci. A samozřejmě i učení (smích).

Zažil jste na vašich cestách nějakou dobrodružnou chvilku?

Vždycky jsem se pohyboval v lokalitách, které nebyly vyloženě turistické, ale nikdy jsem nezažil žádné nebezpečí - kromě toho, že na mě nelibě vycenila zuby nějaká opice (smích).

Pro neznalé, kteří o vás ještě neslyšeli, kam byste zařadil svoji tvorbu?

Teď píšu povídky a drama, ale lákají mě projekty, které jsem ještě nezkoušel. Snažím se být tvárný a pokouším se být dobrodruh i ve psaní. Dělal jsem pohádky pro Popron, namluvené na CDčkách, což mě nikdy nenapadlo, že budu psát. Teď dělám s Adamem Krausem divadlo, které bude mít premiéru  snad v květnu tohoto roku. Bude se to hrát v Rock Café. A píšu příručku, učebnici tvůrčího psaní, což není umělecký text, spíš populárně naučné čtení pro širokou veřejnost. Zkouším vždycky to, co ke mně zrovna přijde... A zrovna teď ještě dopisuju román.

A prozradíte něco k chystané knížce pro své příznivce?

To bych právě nerad! (smích) Je to hodně niterní text, který píšu už poměrně dlouho, přes dva roky. A myslím si, že tomu ještě další dva roky věnuju. Nemám žádný deadline. Ten román se mi mění, je hrozně živý, stejně jako mě se dost mění můj život. Začínám spoustu nových projektů, vstupuje mi do života moc nových lidí. Je to skvělé a obohacující. Přesně takhle se mění i ten text a já jen doufám, že ho někdy ukončím. Každopádně musím říct, že čím víc učím, tím mám menší touhu sám publikovat. Učitel je totiž něco jiného než praktik. Ten, kdo umí psát, nemusí umět učit. A ten, koho baví jiné učit, ne že by neuměl sám psát, ale nemusí mít tu potřebu. Já osobně nemusím chrlit jednu knihu za druhou, jen abych dokázal, že můžu učit tvůrčí psaní. Kdyby jeden z mých studentů dostal literární cenu, měl bych větší radost, než kdybych ji dostal já sám.

Jak vás vůbec napadla myšlenka vlastního kurzu tvůrčího psaní?

Poprvé jsem se s tím setkal až na vysoké. Fascinovalo mě, že se psaní - ta řemeslná část - dá nějakým způsobem podchytit. A už během studií mě hrozně bavilo pozorovat své kolegy, spolužáky a spolužačky, jak na to reagují a jak to zužitkují. Z těchto zkušeností jsem si sestavil své vlastní kurzy. Neměl jsem původně v plánu, že se tomu budu po škole věnovat. Vedení mi samo nabídlo, abych u nich učil. Pokud bych měl zájem, tak je tu ta možnost. A já jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. První rok to bavilo mě i mé studenty, udělali jsme společně pár úspěšných projektů – některým se hrála hra na Nové scéně v rámci projektu Romové na Nové scéně, vydali jsme "Ti, kteří kradou mango", nedávno jedna slečna vydala vlastní knihu a není jediná. Říkal jsem si, že to má asi cenu a tak v tom nadále pokračuju.

Jaká skupina lidí nejvíce navštěvuje vaše kurzy?

Já mám ty nůžky hodně rozevřené (smích). Když se budeme bavit o kurzech pro veřejnost, tak už asi od čtrnácti - jednou přišla i dvanáctiletá slečna, která vyhrála nějakou literární soutěž. -. Co se týče řádných kurzů ve škole, tam se mi zapisují lidi od těch devatenácti do dvaceti šesti let, i když tu a tam studuje i starší člověk. Ale pro širokou veřejnost tak od dvanácti do takových sedmdesáti pěti let.

Jakým způsobem oslovujete potenciální psavce?

Tohle funguje samospádem. Mám své webovky, to je jediná moje propagace, plus je zmínka na stránkách Literární akademie, protože ta tyto kurzy pro veřejnost zaštiťuje. A pak to putuje přes mnohá doporučení - kamarádi si to mezi sebou řeknou a hodně se jich ke mně i vrací. Mám kurzisty, kteří u mě byli i třikrát, čtyřikrát.

Jakou koncepci má váš osobní kurz tvůrčího psaní?

Mohu jako příklad uvést tematický víkendový kurz, ten měl název "Začátky a konce". Vždycky se bavíme o řemesle, pěstuji tam vzájemnou diskuzi - nestavím se do pozice, ze které bych nařizoval: "Musíte psát takhle a takhle, protože když to takhle nebude, tak to bude naprd." Uděláme nějaké závěry a pak si to odzkoušíme na kreativních cvičeních, které jsem většinou sám vymyslel. Říkám tomu Desetiminutovky, deset minut psaní. Předčítáme si texty nahlas a rozebíráme je; co tam fungovalo, proč to fungovalo, oproti tomu co zase nefungovalo. Hrajeme i malé hry. Nikdo tam nemůže udělat chybu - i když něco nefunguje, tak je to skvělé, protože si na tom ukážeme, proč tomu tak je... Kurz je skvělý i díky práci ve skupině. Je tam více hlav a všichni se k tomu nějakým způsobem vyjádří.

Všiml jste si při práci na kurzech, jaký je největší zádrhel pro začínající spisovatele?

Největší zádrhel je nevěnovat se dopsanému textu, to jest nedělat revize. Revize vždycky oddělují profíka od amatéra a hlavně od grafomana. Grafoman radši napíše text nový, než by se zaobíral textem již napsaným, kdežto profík musí text vyladit, dokud nebude v jeho očích dokonalý. A to znamená udělat klidně osm revizí, vyškrtat čtvrtinu textu, škrtnout všechny nepotřebné postavy. Když je to delší text, tak se může přepsat i třetina románu, pokud se ke konci zjistí, že jedna postava nemá v příběhu význam. To už mnoho lidí nebaví, nebaví to ani profíky, nebaví to ani mě (smích). Ale je to nutné.

Máte zhruba představu o tom, kolik vašich studentů to dotáhlo až do zdárného konce?

Když bych počítal minulý rok, tak jsem měl v řádných dlouhodobých kurzech - ne v těch víkendových, tam se toho moc nestihne -  asi sedmdesát lidí a dvacet z nich publikovalo. Tedy zhruba třetina... Plus ze sbírky "Ti, kteří kradou mango" jsou dvě slečny, které v současnosti jednají o vydání svých knih.

Začínající autoři, absolutně neznámí, dost bojují s vydavateli o vydání svých knih, někdy neúspěšně... Znáte nějaký tip, jak oblomit nakladatele?

Jsem si toho vědom, český knižní trh je malý. Čtenáři vyžadují známá jména, je to problém. A měl bych tip. Začít se věnovat elektronické knize. Jsem přesvědčený, že tento rybník bude trošičku jiný. Teď je to období, kdy začíná růst elektronická kniha. Dnes je největší šance, jak se do toho rybníku dostat. Ukazuje se to v jiných státech, kde jsou elektronické knihy trochu napřed. Ale jsem si jistý, že když bude úspěšná elektronická kniha, tak se poté vydá i v tištěné podobě. I se svými studenty jdu touto cestou. Elektronické knihy obdrží své ISBNko, je to řádný text, který schraňuje Národní knihovna. Dělám ze svých studentů skutečné spisovatele. A nic tím neriskujeme - když se nebude kniha prodávat, tak se nic nestane. Ale "Ti, kteří kradou mango" jsou nejprodávanějším titulem nakladatelství Youngbooks. Každý rok chci vydávat sbírku z mých ročních kurzů. Oproti minulému roku, kdy bylo tém absolutně volné, teď máme konkrétní zadání – "Instantní život". A zároveň jsme pro divadelní soubor Puls společnými silami vymysleli projekt "Instantní život na divadle". Něco jako film "Paříži, miluji tě". Vezmu pět povídek z mých kurzů, ty dáme pěti scénáristům a pět různých režisérů je zrežíruje. Takže budeme mít sbírku povídek, divadlo... A další rok chci znovu odletět do Keni a najít tam dvacet silných příběhů lidí ze slumu, zdokumentovat je, natočit video, udělat rozhovory, vytvořit profily každého tohoto člověka. Mí studenti si pak vylosují svého černouška a pokusí se jakkoliv umělecky zpracovat jeho život - bude možné jakékoliv volné kreativní pojetí. Z toho uděláme sbírku a její výtěžek bych chtěl poslat zpátky do Keni. Mám ještě vizi, že uděláme koncert, třeba v MeetFactory, na podporu tohoto projektu s nějakou konkrétní neziskovkou, kterou bych na to chtěl napojit.

V úvodu sbírky "Ti, kteří kradou mango" píšete, že ji berete jako dokument současných začínajících autorů. Co podle vás tato sbírka konkrétně ukazuje?

Pestrost. Jak jsem říkal, na moje kurzy chodí autoři od mladého věku až po starší generaci. Je to tam vidět a cítit, jejich různé náhledy na život. Tohle je zatím naše první sbírka, ale až jich bude za pár let víc, tak se o tom budeme moci bavit v širším záběru. Skutečně bych si přál, aby z toho byl dokument začínajících českých spisovatelů.

Jaký máte názor na fenomén čteček - je to "ekologický" krok dopředu nebo klesá hodnota vázané knihy?

Není lepší tištěná nebo elektronická podoba knih. Já mám čtečky docela rád, nemám s tím problém. Nekřičím na to, že se  dají soubory kopírovat a ukládat na různé servery. Jako spisovatelé jsme byli vždycky bití, v úvozovkách. Každý člověk si může za šedesát korun poplatku zaplatit výpůjčné do knihovny a má přístup k jakékoliv knížce. Proč by nás tedy mělo ohrožovat například Ulož.to. V knihovně to najde beztak úplně každý.

René, děkujeme vám za rozhovor!

Rozhovor: Veronika Doleželová, Lenka Chudomelová

Foto: Prokop Jelínek

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio