Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Chybová zpráva

User error: Failed to connect to memcache server: 127.0.0.1:11211 in dmemcache_object() (line 415 of /webs/easymagazine.cz/sites/all/modules/memcache/dmemcache.inc).

Lenka Zahradníková (18): „Účast na paralympiádě byla nezapomenutelná“

Studuje gymnázium, denně chodí plavat a sportem doslova žije. A i když ji omezuje jeden velký hendikep, svých cílů se nikdy nevzdává a jde si tvrdě za svými sny. EASY vám přináší rozhovor nejen o paralympiádě a plavání s nevidomou Lenkou Zahradníkovou.

Lenko, už několik let se věnuješ plavání. Jsi opravdový vodní živel a máš za sebou již mnoho úspěchů. Jak a kdy to vlastně všechno vůbec začalo?

No to je nadlouho. (smích) Já jsem odmalička chodila na balet a s plaváním jsem ještě neměla nic společného. Po školních závodech, kde jsem vyhrávala, mi kamarád doporučil, že bych mohla chodit na atletiku. Takže jsem vlastně chodila na atletiku, jenomže mě štvalo, že jsem pořád byla na někom závislá, protože jsem musela běhat ve dvojici za gumičku. Pak jsem chodila na další trénink dvakrát týdně plavat, kde mi doporučili, jestli bych nechtěla začít s tím plaváním pořádně. A tak jsem začala na konci šesté třídy základky chodit do plaveckého klubu USK Praha a trénovala jsem skoro každý den.

V loňském roce ses účastnila paralympiády 2012 v Londýně jako plavkyně a tím se ti bezpochyby splnil největší sen. Musel to být opravdový zážitek. Jak se ti v Londýně dařilo a co ti tato zkušenost přinesla?

Největší sen to možná byl do té doby, než jsem se paralympiády zúčastnila, ale teď mám zase jiné a větší sny. A zkušenost to pro mě byla skvělá, protože taková atmosféra, jakou jsem zažila v Londýně, jen tak někde není a taky nebude. Bylo to něco úplně jiného než veškeré závody, kde jsem soutěžila. Když je na bazéně sedmnáct tisíc lidí a všichni křičí, tak je to úplně nezapomenutelné. Zkušenost, jak říkám, skvělá, akorát tam nevyšly některé věci a já jsem pak musela změnit trenérku, protože ona mě moc netrénovala a paralympiáda pro ni vlastně nic neznamenala. Věnovala se jenom jednomu člověku v tom týmu, který se dostal na klasickou olympiádu. My jsme byli právě v týmu dva paralympionici a ona se o to vůbec nezajímala a v létě nás vůbec netrénovala. A to byl právě důvod, proč jsem odešla do plaveckého klubu SKS. V tomhle to nebylo úplně ono, ta atmosféra, a myslím si, že to mohlo dopadnout trochu líp, ale jinak jsem za celou zkušenost hrozně ráda.

Můžeš čtenářům prozradit ta svoje další velká přání?

Ne, to je ještě tajemství. (smích)

Jak tě vlastně berou spolužáci ve třídě?

Spolužáci? Já myslím, že úplně normálně. (smích)

Za tvými úspěchy jistě stojí pořádný trénink. Jak často trénuješ?

Co jsem přešla do nového týmu, tak trénuju dvakrát denně jako předtím – ráno před školou a pak po škole, a potom většinou jdu běhat nebo jdu do posilovny právě kvůli těm dalším cílům, které jsou teda ještě trochu tajné. Musím víc jezdit na kole a víc běhat, abych se pořádně připravila na to, co chci na jaře nebo v létě zvládnout. (smích) Takže těch tréninků je nakonec možná i víc, než jsem si myslela.

Jak probíhají tvoje veřejné plavecké závody? Máš na bazéně nějaké asistenty apod.?

Mám trenérku, která mi na konci bazénu vždycky ťukne do hlavy míčkem, a já udělám kotoulovou obrátku a na jiných závodech se mnou vždycky někdo běží a na běžkách přede mnou taky pokaždé někdo běží vepředu s rolničkou a tak… To mě hrozně štve, že si prostě nemůžu jít někam zazávodit sama.

Studuješ na čtyřletém všeobecném gymnáziu, účastníš se mnoha soutěží, chodíš na tréninky… Jak to všechno vlastně stíháš?

Když odejdu ze školy, tak jdu hned zase do vody a pak ve vlaku se třeba učím, potom jdu do posilovny a pak se zase chvíli učím. To učení musím zvládat hlavně ve vlaku, protože kdybych se tam neučila, tak už by mi na to nezbyl čas, anebo bych musela obětovat spánek. A to bych nemohla, protože se potřebuju vyspat, a navíc když jsem nevyspalá, tak jsem strašně protivná. (smích)

Věnuješ se ještě nějakým dalším sportovním aktivitám mimo plavání?

Momentálně v zimě jsou to běžky. Hrozně mě to baví. Jezdím na závody, které jsou téměř každý týden – buď tady v Čechách, nebo na Slovensku, v Rakousku… prostě tady v okolí. (smích) Vypadá to, že taky budu moct startovat tým Nordic a budeme jezdit skoro každý týden nějakou tu padesátku. Občas si taky chodím zalézt na stěnu. A taky jsme se s kamarádem jednou dokonce domlouvali na bungee jumping.

Když máš nějakou tu malou volnou chvilku, věnuješ se nějakým koníčkům, které nesouvisí se sportem?

Hraju na housle, což mě strašně baví a je to pro mě takové oddychové, ráda tancuju, chodím na keramiku a pak mám ještě jednu úchylku – hrozně ráda vyrábím z korálků.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Přemýšlíš, kam půjdeš studovat po gymnáziu?

Mimo sport bych chtěla studovat něco z přírodních věd, asi nejspíš fyziologii, a pak bych si ráda udělala na lékařské fakultě nějaký obor. Kdyby se to nepovedlo, tak bych přemýšlela o žurnalistice, což by byla taková zadní vrátka.

Jsi ukázkou toho, že když člověk chce, nehledě na překážky, které mu stojí v cestě, dokáže téměř všechno. Co bys vzkázala všem mladým ctižádostivým lidem, kteří by se rádi prosadili a dosáhli svých cílů?

Je potřeba mít nějakého koníčka, něco, co tě hodně baví, a stanovit si nějaké cíle. Ale ty cíle musí být samozřejmě reálné, protože když si začínající plavec stanoví, že chce jet hned na olympiádu, tak to není motivace. Takové cíle jsou totiž strašně, strašně moc daleko. Člověk si musí umět vytyčit splnitelné cíle a těch se snažit dosáhnout.

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio