Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Chybová zpráva

User error: Failed to connect to memcache server: 127.0.0.1:11211 in dmemcache_object() (line 415 of /webs/easymagazine.cz/sites/all/modules/memcache/dmemcache.inc).

Polygon – hudební akce za hranicí popsatelného

Ač skupina Polygon organizuje koncerty už vcelku dlouhou dobu, přiváží hudební interprety z celého světa a pořádá akce nejen v Praze, ale i v Brně či Karlových Varech, stále jsem nenašel o tomto natolik specifickém a unikátním druhu akce žádný obšírnější report, úvahu, či dokonce reflexi, která by do srozumitelných slov dostala ony nepopsatelné součásti Polygonu – techno hudba, originální minimalistické světlo a specifická atmosféra v převážně industriálních prostředích. A tak přistupuji k věci já sám s tím, že co si člověk neudělá, nemá.

Je zbytečné akce Polygonu složitě žánrově řadit a jít dále ve vymezování, než za pro ně typické techno, a rovněž je nadbytečné říkat, že to, co Polygon dělá, je v zahraničí už dlouhou řadu let. Je to nepodstatné a navíc z mé pozice naprosto irelevantní, neb komplexní znalost této hudební scény mi zcela chybí. To, co v mém následujícím textu je nejpodstatnější a co dělá samotný Polygon Polygonem, je individuální prožitek. Samozřejmě je jasné, že cokoli zažíváme je individuálním, osobním prožitkem, nicméně tento pojem v rámci Polygonu je nutné chápat hlouběji. Stojí jasně v opozici proti klasické klubové scéně, která vyčpívá čím dál tím více v davové fascinaci, masových akcích, které převážně stojí na – baví se ostatní, bavím se já; ať už jsou to čím dál tím více se rozrůstající electroswingové velkopárty, či drum’n’bassové a dubstepové akce, téměř jakýkoli žánr vždy cílí na masu, dav, jako jednotný bavící se celek. Profilem těchto akcí jsou pak závěrečné fotoreporty a videa ukazující nepřetržitou masu bavících se lidí. Polygon činí přesný opak a to nejen hudebně, ale velmi podstatně i světelně, prostorově a organizačně.

Organizačně Polygon funguje stylem – nechceme se ukazovat, chceme být nalézáni. Člověk sám si musí k Polygonu najít cestu, přes známé, přátele, černou a bílou v logu. Polygon se nenabízí, o to více způsobuje fascinaci a učarování. Fotografiemi lokací dává vodítka jen někomu, stručným a jasným jazykem nechává vše na posluchači, divákovi, nutí ho, aby sám objevoval a hledal. Už v tom vidím první kámen onoho individuálního prožitku.

Prostorově snad Polygon chce utéci člověku, vzdálit se všem lidem, ba je dokonce zavrhnout, opět vybízí k tomu být hledán divákem samotným, nikoli aby byl tupě servírován přímo před nos. Schovává se do starých industriálních budov, továren, opuštěných míst, hledá nové ve starém, nalézá v opuštěném. Vrací se do vykořeněného, zavrhnutého, odhozeného, aby v tom našel nový unikátní rámec. Podbízivost klubů je čím dál tím více zajídající se, ale zde se nikdo nepodbízí, spíše utíká, a nutí ostatní hledat a utíkat také. Individuální prožitek se prohlubuje, specifická lokace dává téměř pocit objevitele, pocit jedinečnosti a výjimečnosti. Pocit já, pro mě a zároveň díky mně.

Světlo je téměř alfou a omegou unikátu Polygonu. Světelný designer přezdívající si Světlonoš je dle mého geniální ve svém minimalismu, jednoduchosti a kráse. Přebujelé klubové bití stroboskopů náhle nemůže jít dál, dochází k naprostému extrému, tak jako se z kakofonií v klasické hudbě musel Arvo Pärt vrátit k jednoduchosti, tak se Světlonoš vrací z megalomanského bušení světel k jednoduché a čisté prostotě. Člověk je náhle fascinován jednoduchým, dokáže sledovat jedno světlo nesčetné hodiny a pozorovat jeho drobné proměny. Objevuje se cit pro detail kluby tolik umlčovaný. Individuální prožitek opět sílí, je nutné pozorovat, neustále, pozorně, být při tom, nepromarnit jednoduchou světelnou nuanci, zachytit poryvy světla. Náhle se člověk opravdu dívá na Světlonoše, jako na zázračného mystického čaroděje, který přináší a zase odnáší světlo, má nad ním veškerou moc a pozorovatel v bázni a učarování sleduje, zdali světlo přijde či nikoli. Zároveň světlo neuvěřitelně spolupracuje s prostorem. Převážně vytváří cosi jako oltář v celé chrámové lodi vší té industrie, centruje pozornost, stává se nejdůležitějším a jediným bodem, tajemné okolí čarovně mizí a zase se objevuje v nejrůznějších sekvencích, každý moment je utíkající, unikátní, ale ne proto, že by byly naše smysly přehlceny vřavou, ale protože nezachytily jemnosti.

Hudba je pak posledním bodem individuálního prožitku. Jednoduchá, čistá, opakující se hudba, jakoby pohrdla přebubřelou složitostí, silovostí a novostí. Vrací se k liniím stoupajícím a klesajícím, k přesnosti a jednoduché dokonalosti. Světlo, hudba a prostor tvoří náhle jednotící linku, celek, který utváří dokonalost ve své prostotě a jednoduchosti. Divák je fascinován, unesen, zážitek mu ale není dáván, servírován, musí si ho utvořit, dát mu prostor, spojit jej, dotvořit celek v onom individuálním prožitku, který si posléze odnese. Jako výsledek toho všeho pak nevidíme hory fotoreportů šťastných juchajících tváří, videí bláznivě tančících lidí, vidíme jednoduché fotky fascinované světlem a prostorem, vystihující a shrnující onu atmosféru, která vznikla jako nepředatelný unikát, kdo byl přítomen, cítí ji z fotek, kdo ne, může jen matně hádat.

Publikum a všeobecná atmosféra pak dotváří zbytek. Zde není posluchačstvo masa, ale každý je jedincem. Příliš se nekřičí, klubově neskáče odshora dolů, pohyby jsou jemnější, zvukové projevy také, mluví se stroze a povětšinou málo, více se tleská jen, když interpret zakončí svůj výstup. Všemu vévodí určitá komornost. Méně zde lidé fotí a natáčí, spíše prožívají. Individuality jsou zde výrazné, každý si užívá koncert jinak a unikátně. Chvíli jsem si připadal, jak na prapodivném koncertě klasické hudby, všichni zahledění do svého nitra, do svých myšlenek, do linky hudby, světla a prostoru. Subjektivita a niternost. Snad jako kdyby se vracela do pusté klubové scény spiritualita, mystičnost a tajemnost, víra v kouzla a zázraky.

Nevím, jestli se podobný unikát výše popsaný objevuje i v zahraničí, ale v kombinaci hudby, světla Světlonoše, prostoru a organizace se myslím Polygon stává jedním z nejvýznamnějších a nejzajímavějších projektů svého druhu. K akcím Polygonu můžeme mít výhrady, můžeme výše popsané ploše shodit tím, že mnoho posluchačů užívá drogy, můžeme kritizovat onu silnou individuálnost akce, která je mnohdy z pozice diváka skoro nesnesitelná (neujdete mnohdy pocitu samoty), můžeme v tom všem vidět určitý druh pozérství či snad umělosti, můžeme také říkat, že organizátorům se ona vzpoura proti masovosti zvrhla v další masovou a davově vyhledávanou akci, nicméně to vše jsou jen drobnosti, které stěží mohou zastínit podstatné: Polygon nabízí nutnou a potřebnou alternativu k duševně stále se oplošťující davové klubové zábavě, vrací se k jednoduchosti, niternosti, prožívání člověka a k jeho subjektivitě. Tvoří cosi, co stojí za hranicí popsatelného, a pokud by hudba a umění měla na něco aspirovat, myslím, že je to právě ono překračování hranice.

(Psáno v reakci na Polygon party 2. až 3. října na Kolbenově 912.)

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio