Záběry v televizi doprovází komentář: “V noci ze soboty na neděli byli zatknuti členové gangu pašujícího dívky z východních zemí. Během policejního zásahu nebyly žádné ztráty na životech a ulice jsou zase jednou bezpečnější.”

Televize je v tomhle mrcha. Vidíte jasné hrdiny. Vidíte jasné poražené. A kdo touží po poraženém hrdinovi, že jo? Reportáž má třicet sekund a i to je podle dramaturga o deset víc, než si zaslouží, proto se některé drobné detaily do reportáže nedostanou. Tak například, víte o tom, že o vině rozhoduje nezávislý soud? A že s největší pravděpodobností k soudu ještě nedošlo?

Média potřebují obsah a tak přihodíme občas nějaký odposlech. Nikdo se neptá, komu se tím slouží, hlavně že si můžeme poslechnout ty všechny korupčníky. Ideálně jejich soukromé hovory, co kdyby v nich byl nějaký klenot. Viník dneska nemá práva a už vůbec není určen soudem. Na ty není čas.

Jak teda poznáte viníka v nějakém zločinu? Je na to jednoduchý návod: Pokud se o něm napsaly víc jak dva články v každém z hlavních deníků nebo zpravodajských serverů, je to viník. Pokud dostal víc jak patnáct sekund v hlavním vysílacím čase, je to viník. Pokud jeho zatčení věděla veřejnost dřív než policejní prezident, je to viník. A jestli jste si mohli přečíst alespoň o dvou odposleších, je už vlastně odsouzený na doživotí.

Soudy jsou prostě zbytečnost.