Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Chybová zpráva

User error: Failed to connect to memcache server: 127.0.0.1:11211 in dmemcache_object() (line 415 of /webs/easymagazine.cz/sites/all/modules/memcache/dmemcache.inc).

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

Rozhodla jsem se strávit celé léto v Norsku, kde jsem pracovala v nádherném hotelu uprostřed hor. Kromě práce jsem si ale našla čas i a cestování na podařilo se mi prozkoumat kus severského světa. V druhém dílu seriálu o mém dobrodružství také přinesu pár rad a zkušeností z trampského života v Norsku.

Je třeba říct, že jsem zase tolik necestovala. Sice se může zdát, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk urazil kus světa, ale rozhodně tomu není tak, jedete-li do světa za prací. V Turtagru jsem volné dny moc neměla. Podle smlouvy to měly být dny dva, ale všechno se odvíjelo od počtu hostů a počasí.

Každou chvilku, která se mi naskytla, jsem využila a vyrazila ven. Můj nejlepší turtagrovský parťák pro zrealizování každého nápadu – „konečně někam vypadnout z klece“ – byla Tereza Pospíšilová. A tak hned jak jsme dostaly společné první volno (což byl opravdu občas až nesplnitelný úkol, něco takového u manažerky vyjednat), vydaly jsme se na  několik kilometrů vzdálenou vyhlídku na nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord.

Mě osobně hory nikdy moc nelákaly. Narodila jsem se sice v Krkonoších, ale večné tahání po horách se mi jevilo vždycky spíš jako ten nejhorší trest, který mi naši mohli dát. Tenkrát jsem si taky řekla, že až budu velká, rozhodně se nikdy nebudu šplhat na žádný kopec a už vůbec do toho nebudu nutit svoje vlastní děti, NIKDY.

Uplynulo zhruba deset let a já stála na vršcích hor uprostřed Norska, bez plic a nesmírně šťastná.

Poetický pohled na norská údolí
Zdroj: Anna Popelková

V tu chvíli mi to taky všechno došlo. Proč je hiking jeden z vůbec nejpopulárnějších sportů v Norsku a proč se v dnešní době technologií, stává moderní natolik, že za norskými scenériemi jezdí takřka celý svět. Protože je to krásný,  přirozený a dynamický sport, který můžete provozovat celý život a vidět při něm pěkný kus světa.

Stopování v Norsku

Někteří lidé říkají, že Norsko je jedna z nejlepších zemí na stopování. Ať jsem mluvila s kýmkoliv, kdo tam kdy stopoval, vždy mi bylo řečeno, že se jako sama holka určitě nemusím stopování bát. Lidé jsou většinou velmi vstřícní a ochotní si povídat. Žádní úchyláci.

Samozřejmě jsem si tohle dobrodružství, vlastně úplně poprvé v životě, chtěla vyzkoušet na vlastní pěst. S Terkou jsme jsme se rozhodly při zpáteční cestě z vyhlídky na Sognefjord stopovat. Šlo to podezdřele lehce, zastavilo nám hned třetí auto a že jich na onom úseku moc nejezdilo. Paní byla podle očekávání neuvěřitelně příjemná, dovezla nás až k hotelu a my jsme tak díky ní v pohodě stihly směnu.

Se stejným očekáváním jsem se jednoho dne vydala stopovat úplně sama. Tehdy jsem už měla všeho po krk. Přes měsíc jsem byla zavřená na jednom a tom samém místě, se stejnými lidmi, se kterými jsem pořád řešila ta stejná témata, jídlo se také moc neobměňovalo a rutinní práce už vůbec ne. Hory jsou super, ale po měsíci mě nebavily už ani ty.  Vzhedem k tomu, že mi nevyšel už týden plánovaný výlet s ostatními, nevydržela jsem to a musela jsem vypadnout.

Výtáhla jsem si z jednoho kontejneru na kartóny větší cedulku, na kterou jsem napsala první nejbližší město (to nejbližší berte v Norsku s rezervou – cca 20 km), vzala si peněženku a něco k pití a vyrazila jsem na silnici. Naštvaná, rozhořčená a trošku nervózní. Ale tak co, přece se nevrátím, aniž bych to nezkusila. Silnice před naším hotelem byla široko daleko jediná hlavní „route“, proto tu doprava byla docela hustá.

Vzala jsem si ceduli, načmárala na ni Luster, název nejbližšího města, a postavila se k silnici.
Zdroj: Anna Popelková

Popošla jsem si od hotelu asi 3 km a zkoušela poprvé v životě stopovat.  Sama.  No a bylo to strašné.

Nevím, čím to bylo, asi málo výrazná cedule, asi malý výstřih, ale po celé dvě hodiny mi nikdo nezastavil. Měla jsem taky štěstí na samé super posádky – přeplněné karavany rodinkami, němečtí důchodci anebo dvoumístné bouráky. Normálních cestovatelů nebo trošičku random týpků jsem potkala málo. A když jsem je potkala, stejně nezastavili. Možná byla chyba i ta cedule. Hodněkrát se mi totiž stalo, že, že někdo přibrzdil, mžoural po ceduli, ale jel dál. A poprvé jsme tu ceduli s Terkou neměly. Zkrátka se nepovedlo.

A aby toho nebylo málo, po těch dvou hodinách začalo strašně pršet a já už nemohla dál. Šla jsem si sednout do jedný nedaleký aleje stromů a tam jsem brečela a měla o sobě fakt špatné mínění. Jo, i takové chvilky v pohádkovém Turtagru byly. Po další hodině  jsem se nakonec celá uplakaná, mokrá a naštvaná vrátila do hotelu, kde se při pohledu na mě Terka začala strašně smát... Já taky a bylo to vlastně celé docela komické.

Já to jen prostě chtěla dokázat.

Po pár šálcích výborného čaje jsme naplánovaly trošičku víc promyšlenější výlet do jednoho vzdálenějšího města. 

Po stopách proslulých dřevěných kostelů

Tím plánovaným výletem byl výlet do Lomu – v Norsku docela známého turistického města. Populární je svými dřevěnými budovami, včetně kostelíku (dřevěných kostelíčků je v Norsku spousta a někteří lidé, se sem vydávají jen a pouze za tímto účelem – hledat je). Do Lomu jsme sice podle prvoplánu nedostopovaly, ale dojely autobusem, což se sice dost prodražilo, ale zase jsme byly o dost víc, speciálně já po svém excesu, v klidu.

Jen pro představu – 70 km autobusem v Norsku vás vyjde zrhuba na 500 korun. Pro mě v době, kdy jsem ještě neměla žádnou výplatu, to byl opravdu trošku hazard s živobytím, ale touha ujet někam pryč byla větší.

Městečko bylo krásné.  Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, dýchla na mě atmosféra starého, drsného severu. Naší hlavní cílovou destinací byla místní vyhlášená pekárna a skanzenová vesnička, kde jsem poprvé v životě potkala Losa. Vypadalo to asi tak, že se dvě české, Norska neznalé holky šly projít v očekávání čehokoliv do místního lesa - s představami z různých vypravování o agresivních a divokých losích, vlcích. Když v tom jsme najednou z dálky uviděly ohromnou zvířecí postavu, právě jako by se jednalo o tělo zmiňovaného losa. Oboum se nám zastavil dech a nemluvily jsme, čekaly jsme, jestli se třeba pohne a rozhodne se nás zabít, nebo milosrdně odejde. Po chvíli to bylo divné, jen to stálo a zřejmě nic to s námi v plánu podniknout nemělo. Popošly jsme kousek blíž, když v tu chvíli jsme zjistily, že se to zvíře prapodivně leskne. Došly jsme až do dostatečné vzdálenosti, abychom se přesvědčily, že to losí monstrum bylo z papíru, jako atrakce, doufejme pro děti.

Jdu si takhle lesem a...
Zdroj: Anna Popelková

Po náročném celodenním dobrodružství a první výpravě pryč z hor jsme se nabité energií dostaly zase zpátky do denní, pracovní rutiny. V příštím dílu budu pokračovat s vyprávěním o cestování v Norsku, tentokrát se však zaměřím na přírodní památky. Můžete se těšit například na vyprávění z jeskynní výpravy anebo malého průvodce hlavním norským městem - Oslem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 18. 10.

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční birgádě v Norsku

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio