Takhle nějak to asi bylo... Jednu zářijovou sobotu, byli jsme zrovna na chalupě, mi přistál do emailové schránky nevšední mail. Po zběžném čtení mi bylo jasné, o co půjde. Nemůžu říci, že mě to nezaujalo, ale procházky krajinou v posledních letních dnech byly pro mě lákavější. Na pár dní jsem to prostě pustila z hlavy. Později jsem se k jeho mailu vrátila, podrobně si přečetla, oč běží (tehdy byl například navrhovaný název časopisu Bench) a vzápětí jsem se dala do psaní odpovědi. Nebyla nikterak optimistická. Aleš poslal email i všem ostatním členům naší bývalé redakce školního časopisu a já byla první a vlastně i poslední, kdo se mu ozval. Tak mi bylo jasné, že prosadit časopis u nás na škole, nebude nijak lehké. A to jsem mu také mu také bez okolků řekla, plus to, že se mi název Bench nelíbí. Vrtalo mi to hlavou. Ten je ale optimista! Je to vůbec reálné? Co ostatní školy – zapojí se? Co grafika? Co distribuce? Co náklady? Má tohle promyšlené? Umí si představit, co to všechno obnáší? Má s tím zkušenosti? A hlavně – má dost pevné nervy? Velryba Jak už to se mnou bývá – byla jsem hodně skeptická, až možná pesimistická. Nicméně ke schůzce s ním jsem souhlasila. Za to přece nic nedám a je to to nejmenší, co pro něj můžu udělat. Zkoušela jsem přemluvit i další spolužačky, jenže to bylo samé: „mám moc práce“, „ani se mi nechce hele“ nebo univerzální „já dneska nemám čas“. Jela jsem tedy sama. Sraz byl v půl třetí na Národce a Aleš mě nechal čekat. Celých 5 minut!  Ptal se, kam chci jít. Mně to bylo upřímně jedno, hlavně už někam do tepla. Byl začátek října a s ním přicházelo i nevyzpytatelně chladné počasí. Nakonec zvítězila kavárna Velryba. No byl to…ehm…zvláštní výběr. Na druhém schůdku mě praštila do nosu „vůně“ cigaret a bylo mi jasné, že tady mi všechno načichne, než by řekl švec. Nechtěla jsem dělat komplikace, a tak jsem neprotestovala. Objednala jsem si dvojité cappuccino, u kterého ve výsledku byla dvojitá pouze cena. Když mi na bílé archy papíru Aleš črtal strukturu časopisu a zamazal si palec od inkoustového pera, stále jsem byla na pochybách. Čím déle ovšem mluvil, tím více si mě získával na „svojí“ stranu. Uvědomila jsem si, že časopis by mohl být jakousi „dírou na trhu“, neboť nic takového ještě neexistuje, tedy pokud vím. Začínaly se mi hlavou honit různé nápady a přemýšlela jsem, jak mu nejlépe budu nápomocná. Příležitost se naskytla. Uncle Sam moc nezabral Aleš mě požádal o propagaci časopisu u mě na škole. Souhlasila jsem a další týden jsem čekala, než mi pošle plakát, který jsem měla vylepovat ve škole. Na obrázek umístil obrázek Uncle Sama. Takový ten typický obrázek bělovlasého dědka s kloboukem s motivem americké vlajky a namířeným ukazováčkem a motem: „Přijďte mezi nás“. Říkala jsem mu, že u nás je Sam záležitostí poměrně vyčpělou a že se jenom opakuje. Rozhodl se mu dát šanci. A tak jsem tiskla a vylepovala 30 plakátů a rozvěšela je všude možně. Najednou byla Sama všude plno – sloupy, nástěnky, stolky. Přesto se k dnešnímu dni ozvaly pouze 3 osoby a navíc všechny holky. Nevím jaký závěr z toho vyvozovat. Že by to bylo Samem? Nebo naše generace nerada píše a čte? Jsou ostatní také tak skeptičtí jako já na začátku? Bench, Riot, Bench, Easy Magazine Časopisu se v různých fázích přípravy různě střídala jména až k snad finálnímu Esay Magazine. Co si myslím teď? Nechci, aby to znělo přehnaně idealisticky, to by se snad ani k mému pesimistickému já nehodilo, ale Easy magazine má budoucnost. Jedná se o unikátní projekt a já mu budu držet palce a jsem moc ráda, že se ho můžu účastnit a pomáhat.