Třeba když je nejzazší termín odevzdání eseje, jako na potvoru se doma maluje. Žádat o trochu soukromí je nemožné. Představa pokuřujících malířů v naší nekuřácké kuchyni, co se nahlas dohadují za doprovodu rádia Blaník, mě nakonec vyhnala z primalexového doupěte. A tak se musí hledat náhradní prostor, se speciálními podmínkami přežití. Nechť započne pouť.

Azyl získávám v knihovně. Hrobové ticho je lákadlem, ovšem po chvíli zjišťuji jeho úskalí. Každičký zvuk se rozléhá, vrzání židle, klapání do počítačových klávesnic, studenti, jejichž útroby dávají znát, že už notnou chvíli hladoví. Když už se hlásí i můj žaludek, rozhodnu se hledat místo jinde.

Čajovna mě vítá s otevřenou náručí, ovšem jsem tu nucena podělit se o stůl s dalším návštěvníkem. Muž, který si prý jen dopije objednaný čaj, kvůli svým „specifickým zdravotním problémům“. Přitakám v domnění, že mne nebude jeho přítomnost rušit v pseudofilosofických myšlenkových pochodech. Vtom chlapík vytáhne křišťálové kyvadlo, rozpohybuje ho zleva doprava, do toho zvoní zvonečkem a pro sebe si opakuje mantru. Zaskočeně sleduji jeho podivný rituál. Není tento blíže nespecifikovaný specifický problém nakažlivý? U Buddhy, to už je moc, odcházím.

V tom mi přijde žádost o pomoc, naléhavější než moje psaní eseje – hlídání dvou náruživých rváčů. Tedy jednoho předpubertálního, druhého postkojeneckého bratrance. Mladší po mně skáče, tahá za vlasy a říká mi „tata“. Nedbá mých upozornění, že táta je v práci. Po chvíli však zjišťuji, že tímto pojmem lze označit nejen otce, ale i matku, babičku, dále ovšem také auto, televizi, nebo pohovku. Jeho starší bratr nad tím kroutí hlavou, je ochoten nastolit smysluplnější konverzaci – vysvětluje mi, že máma mele maso, Ema má mísu a táta nemá nic. Do toho vchází na scénu jejich skuteční rodiče, tak odcházím stále bez eseje a teď i bez špetky sil.

Teď už toužím jen po odpočinku, a tak vítej, sladký, i když trochu barvami zasmrádlý, domove. Vytoužený klid, trvá jen chvíli. Volá babička, aby mě upozornila, že v mém věku už čekala mého otce a že by se ráda dožila pravnoučat. „Tak buď vdavky, nebo studium,“ nabízí mi toto ultimátum. Hlavou mi proběhne den strávený s raubíři, co se snad vylíhli z divokých vajec. Pak hláška mého strýce, kterou mi odmalička vštěpuje do mysli, a to: „hlavně se nikdy nežeň!“. Jasná volba, studium všema deseti.

Nakonec se po promarněném dni a děsivém telefonátu uchýlím do pokoje, jehož stěny jsou nyní běloskvoucí. Přeci jen usedám k pracovnímu stolu, pevně rozhodnuta plodit eseje a nic než eseje. Usedám šťastně nevdaná a neženatá. Nešťastná svou situací, do které mne dostala prokrastinace.