Stane se mi to tak jednou za půl roku, a pak to stojí fakt za to. Den Blbec.

Je ráno a probouzí mě ten odpornej budík na telefonu. Znáte to, nastavíte si na buzení s dobrým úmyslem nějakou svou oblíbenou písničku v domnění, že vás po ránu krásně naladí na nadcházející den. Jenže ouha, během týdne ji začnete nenávidět. Já už ty počáteční tóny Fireflies od Owl City nemůžu vystát.

No a tak se po přípravě trochu delší než obvykle vydám na cestu do školy. Když dojdu na zastávku, skoliózu páteře pod kily učení v pokročilém stádiu, s hrůzou zjistím, že změnili jízdní řád a poslední spoj, kterým bych to mohla nedejbože stihnout do školy, je v čudu. Čekám, nadávám, čekám. Pak nadávám, čekám a nadávám.

Ve čtvrt na devět se mi otevírají naše automatické dveře do školy, školník se jen potutelně usmívá (na hlavě má obrovskou rudou ránu, asi včera bujaře slavil své osmdesátiny) a já letím ke skříňce, abych v zápětí zjistila, že nemám klíče.

A tak si to štráduju do třídy ve třetím patře v kulichu, kozačkách a když vcházím do třídy, vypadám jak sumista po patnáctistovce. "Pépéčko" je jasný jak facka. Po hodině mi spolužačka odemyká skříňku, kterou sdílíme, a já si ukládám všechny své cennosti a svršky do bezpečného trezoru.

Přichází test z němčiny. Vím toho asi jako Dobeš o potřebách studentů. Scheisse.

Následují pro změnu bariérové testy CAE. Tentokrát toho vím přibližně jako Sněhurka o osmém trpaslíkovi. Míchám do všeho útržky německých vět, nejčastěji ale opět myslím na Scheisse. Přejmenovávám Certificate in Advanced English na Clitface And Egghead.

Je to všechno za mnou, konečně. Jedno z mála volných odpolední už čeká. Zbývá vyzvednout věci ze skříňky a oddat se slasti volného času studenta, _____ (doplňte podle vlastních potřeb). Že vlastně nemám klíče si uvědomuju při pohledu na tmavomodrý zámek značky FAB. Fuck, All Bad.

Hledání spolužačky, která před dvěma hodinami odešla během semináře k lékaři, končí neúspěšně a já odcházím domů v bačkorách a tričku. V městské hromadně dopravě se vyzývavě koukám na spolucestující a jasně jim tím dávám najevo, že si o nich myslím, že jsou teda sakra vořezávátka. Oni mi to vrací výrazy alá "Bohnice jsou na druhém břehu Vltavy, holčičko. Běž, ať paní vychovatelka nemusí volat policii." a "Chudák holka, sociálku na tyhle pseudorodiče."

Dveře od domova mi otevírá táta, notně podrážděný, že se kvůli mě musí vracet z práce. Můj skrovný oděv ho nijak nerozhodí, však on sám vítá pošťáka a chodí do popelnice jen v boxerkách.

Jsem vyřízená. Dávám si čaj o teplotě 101°C a ulehám. V noci se probouzím zimnicí a bolestí v krku. Za kuropění mi můj nepřítel teploměr hlásí, že jsem pořádně nažhavená a rtuť olizuje cifru 40.

A tak ležím už třetím dnem a uklidňuju se tím, že mám od Blbce zase na další půlrok pokoj.