Kdo jsem? Těžko říct. Otázka, na kterou hledá odpověď snad každý. Někdo ji najde, jiný tápe celý život. Já jsem ve fázi hledání. Momentálně můžu jen říct, že jsem přechodníkem mezi dítětem a dospělým, svoji roli ve společnosti nemám ještě pevně danou. Nejsem už tak lehce zmanipulovatelná, ale ani mi moje zkušenosti ve většině případů nedovolují zaujmout pevný postoj v pohledu na věc. Jsem součástí první generace, která vyrůstá s naprostou svobodou, a do které současná společnost vkládá na jedné straně velké naděje, na druhé straně se spekuluje, zda „moje“ generace není zkažená přebytkem luxusu a neomezenými možnostmi.  

 Žiji a narodila jsem se, abych se podílela na vývoji světa, abych byla součástí jeho úpadků a povstání, abych se přičinila na všem, co se kolem nás děje. Ať už negativně, či pozitivně.

 Smyslem života jsou jednotlivé činy, které může udělat každý z nás, ze kterých se život skládá, a na jejichž základě se mění. Život je pro mě něco jako nekonečně dlouhá nit, na kterou navlékáme korálky. Každý si navlečeme ten svůj, každý je jinak barevný, každý má jiný tvar. S náhrdelníkem ale ještě nikdo není natolik spokojený, aby přestal navlékat, udělal uzlík a nasadil si ho.

 Až budu po osmnácti letech papírově dospělá, budu dělat úplně to samé, jako posledních pár let. Budu studovat, bavit se, stresovat se, přemýšlet, dělat unáhlené závěry, brečet, smát se, vzdělávat se, snít. Slovo „dospět“ má pro mě větší význam ve svém prvotním slova smyslu- dospěji k nějakému postoji, který zaujmu na zbytek života, budu jednou z fungujících částí společnosti, popřípadě dospěji k odpovědi na otázku, kdo jsem. Může to být klidně za deset či za třicet let. Nebo taky nikdy.

 A čím že chci být? Nejlépe tím, kdo navlékne poslední korálek a nasadí si na krk ten nejkrásnější náhrdelník.