Když jsem přiletěla do Ameriky, byl to pocit tak zvláštní, že mi to celé nejdřív připadalo jako počítačová hra. Na reálnosti to ovšem začalo nabírat až překvapivě rychle. Stihla jsem se jenom letmo spřátelit s rodinkou a pak, asi tři dny poté, začala škola.

Co se týče amerického vzdělávání, měla jsem jenom mlhavý představy, které zahrnovaly roztleskávačky, kovový skříňky a hodně interaktivní výuku. Rozhodně jsem nečekala, že škola, do který jsem tam chodila, se bude mírně, ale přesto dost nutkavě, podobat vězení – všichni žáci v uniformách, zákaz nošení telefonů, zákaz vycházení z pozemků, zákaz zůstávání na chodbách, zákaz sahání na stěny, zákaz nošení jídla a pití, dokonce zákaz nošení ořezávátek (je možno z něj vyrobit zbraň) a každou přestávku museli všichni trávit na miniaturním dvorku, kde těch cca 500 lidí sledovala ostřížím zrakem hlídka učitelů s vytříbeným chováním bachařů. A nejhorší je, že když jsem sledovala všechny ty svoje spolužáky, dospěla jsem k názoru, že si to zaslouží. Ale nevím, jestli v tomhle připadě bylo dřív vejce nebo slepice.

Hodiny tam trvaly hodinu a půl a byly čtyři. Každej den. A každej den ty samý. Celý půlrok. Takže první pololetí jsem začínala matikou. Učebna byla malá, temná a mrazivá, protože tam byli všichni přesvědčený, že když není klimatizováno na 19 stupňů a míň, tak umřou horkem (reakce na to, že venku bylo nepřetržitě kolem pětatřiceti). Vždycky ráno jsem se tam doplazila a schoulila se do svojí miniaturní jednolavice, mrzla a čekala, co bude. Brali jsme látku, kterou jsem se učila před čtyřmi lety (nedělám si srandu), a nikdo to nezvládal (taky si nedělám srandu). Kluk, co seděl vedle mě, nespočítal ani nejjednodušší rovnici o jedný neznámý. Když jsme pak psali test, dostala jsem 104 bodů ze 100. Bylo mi to dost blbý, už jenom proto, že půlka třídy propadla, a byla jsem přesvědčená, že jestli to udělám znovu, tak si tam nenajdu žádný kamarády.

Druhou hodinu jsem měla chemii. Učitel byl mladej, snaživej a sympaticky divnej. Taky na tom měl založenou celou svojí učební metodu. Měla jsem chemii jedna, takže normálka. Člověk čeká, že se ve svých sedmnácti letech bude učit vážit na váhách a definice typu: co je chemie.

Třetí hodinu jsem měla angličtinu. Mě to bavilo, protože jsme četli zajímavý povídky, ale měla docela silnej pocit, že jsem z tý třídy jediná. Pro ilustraci: učitelka se nás ptala, co je naše motivace a nutila nás to psát. Šilhala jsem k spolusedícímu a ten měl napsáno, že lovení. Ani jsem se pak už nedivila, když ode mě, při testech z angličtiny, půlka třídy opisovala. Čtvrtou hodinu byla světová historie, to už jsem bývala unavená, otrávená a unuděná a čekalo mě ještě nepřetržitých devadesát minut superzjednodušenýho dějáku. Většinou jsme koukali na krátký animáky na videu, které nás zábavnou formou (ideálně chytlavou písní, kterou zpívají malí mickeymousové) vzdělávali o tom, že Kolumbus objevil Ameriku nebo že Newton objevil gravitaci.

Jak jsem už podotkla – pak už to bylo reálný až moc.