Francousko- belgický film, ve kterém se neřekne ani slovo a přesto obdržel tři Zlaté Glóby, sedm britských cen BAFTA a deset nominací na Oskara, se stal letos nejžhavějším kandidátem oscarové sezóny. Tento film nepotřebuje pro svůj úspěch žádné moderní technologie či náročné akční scény. Je úspěšný, protože nás sám o sobě dojímá svou uhlazeností a jakousi dokonalostí, vyzařující z každého pohybu hlavních hrdinů – vítejte ve filmu, kde čas nehraje žádnou roli!

KONEC NĚMÝCH FILMŮ?

The Artist nás zavádí do Hollywoodu ve 20. letech minulého století, do filmového studia Kinograph, kde se nám sebevědomě představí populární hvězda němého filmu, George Valentin (Jean Dujardin). Ten má vše, co si jen může přát: mnoho peněz, překrásnou manželku, davy obdivovatelek, zájem novinářů a skvělou hereckou kariéru. George si je svého postavení vědom a bohužel se to také negativně odráží v jeho osobním životě.

Valentin má za to, že je nedotknutelný, užívá si svou slávu i natáčení, aniž by věděl, že přijde rána, která mu od základů změní celý život. Studio v čele s Alem Zimmerem (John Goodman) se totiž z ničeho nic rozhodne dát přednost natáčení zvukových filmů před těmi němými. George je připraven nástupu zvukového filmu vzdorovat, a tak začne natáčet svůj vlastní film. Na natáčení se sám podílí nejen jako herec, ale také jako režisér a producent. Jeho nadšení pro věc ale velice brzy přeruší krach na burze akcií, jež vlastnil, a rozpad manželství. Život se mu začíná pomalu bortit, přichází o vše, na čem mu kdy záleželo, a on se s tím musí nějak vypořádat.

WHO’S THAT GIRL?

 Na rozdíl od něho ale svůj úspěch nyní slaví mladá dívka jménem Peppy Millerová (Bérenice Bejo), která se jednoho dne rozhodne zkusit štěstí na hereckém konkurzu. Předvede zde vynikající výkon a je přijata. Okouzlující Peppy s úžasným tanečním nadáním a podmanivýma očima již při prvním setkání propadá Georgovu kouzlu, ve studiu se opět několikrát setkávají a jsou si stále blíže. Její idol jí dokonce pomůže k účinkování ve filmu a dá jí pár cenných rad, jak upoutat zraky diváků i filmových producentů.

Právě ona se tedy snaží Valentinovi zpovzdálí anonymně pomáhat v jeho těžkých situacích. Během let se totiž z mladé komparzistky stala nová hvězda zvukových filmů, které nastupují v letech 1927 až 1932. Mnoho herců se v tomto období není schopno přizpůsobit aktuálním podmínkám, Peppy se ale této situaci dokáže postavit a náležitě z ní vytěžit. Má tedy nyní možnosti Georgovi pomoci a dostat ho znovu k filmu. Jeho přesvědčení mu ale stále brání podvolit se době a pokračoval ve své kariéře. Je jasné, že oba ještě čeká mnoho nesnází a složitých životních situací.

PLEASE BE SILENT !

Díky režisérovi a scénáristovi Michaelovi Hazanaviciusovi, který před natáčením tohoto snímku pečlivě prostudoval hollywoodskou klasiku dvacátých a třicátých let, na nás po celou dobu filmu doléhá atmosféra minulosti. Pomáhá tomu i fakt, že je celý snímek černobílý, němý a je doprovázen pouze orchestrálním hudebním doprovodem či mezititulky, které jsou charakteristické pro tento typ filmu. Době odpovídá i anamorfní obrazový formát 1,33:1 a práce s kamerou, díky které obraz působí lehce zrychleně. Pozadu ale samozřejmě nezůstávají ani herecké výkony, například hlavní představitel filmu Jean Dujardin získal za svou roli ocenění z Cannes za nejlepší mužský výkon.

Díky věrohodnosti, se kterou se on i další herci filmu zhostili své role, působila absence zvuku naprosto přirozeně. Do jedné části snímku dokonce zabloudí scéna, kde se zvuk objevuje, a to najednou působí až neuvěřitelně rušivě a cize. Zvonění telefonu, smích tanečnic či štěkot psa se rázem stávají pro diváka téměř nesnesitelnými, a když se opět vše ponoří do příjemného ticha doplněného jemnou hudbou, přichází jakási úleva.

Zvuk zde opravdu není vůbec potřeba, herci totiž dovedou vyjádřit mimikou vše důležité, tak abychom ději perfektně porozuměli. Příběh je sice jednoduchý, přesto má ale své kouzlo, které mu dodává právě nádech starých časů. Při sledování tohoto filmu jakoby se zastavil čas, ve kterém se právě nacházíme, každý krok či letmý pohled hlavních hrdinů vzbuzuje emoce, které nás nutí zapomenout na přítomnost, a to činí film krásným.

PROSTĚ JINÝ!

Osobně si myslím, že snímku všechna jeho ocenění právem náleží. Najdeme na něm mnoho originálního, od formy, kterou je natočen, až po Georgova roztomilého psího přítele Uggieho, který předvádí vtipné kousky související s náladou jeho pána. The Artist zaujímá, protože je prostě jiný. Nepotřebuje složitý příběh ani zajímavé efekty, dokáže upoutat svojí odlišností, nutí diváka přemýšlet a odezírat z výrazů herců, což dělá film mnohem zajímavějším, vyžaduje totiž mnohem větší soustředěnost. Předvádí nám také jasný důkaz, že i když člověk přijde o vše, co pro něho bylo v životě důležité, a když už mu nezbývá nic, o co by se opřel, ještě stále to není důvod vzdávat se. Pořád je v našem životě něco, kvůli čemu bychom měli posbírat poslední zbytky sil a pustit se na další cestu životem…