Chlapci z kapely Beyond All Recognition museli brát zajímavé látky, aby byli schopni spojit tyto dva žánry. Proč ne? Na jednu stranu to přeci jen musí fungovat – moshcore je vytvořen pro taneční expresi svých pocitů. Jde při něm o to, co nejvíce prosadit svůj názor a pařit jako o život. Dubstep je přímo taneční styl, který svými dropbassy nutí lidi také vyjádřit své touhy. Tancovat celou noc a ráno mít chuť na přídavek. Na druhou stranu…To vlastně taky musí fungovat, příkladem budiž britská banda Enter Shikari, která s velikým úspěchem spojila tvrdou a taneční muziku. Ovšem tvrdá muzika je mezi těmito dvěma kapelami jako sever a jih. Funguje to tedy?

Jak se to vezme, jde o to, co od toho očekáváte. Moshcore je sám o sobě dost omezený žánr (pokud se o tom tak vůbec dá mluvit). Pomalé tempo (v rámci metalové hudby), dvojšlapka jedoucí podle podladěných kytar, brutální growly, které jsou taženy až z p….aty, nic inovativního. Dubstep je vlastně také pořád to samé. Energie, energie, zpomalení a drop. Jenže tohle album se jmenuje Drop = Dead. Již první píseň Characters je opravdu nakopávající, donutí vás hýbat hlavou nahoru a dolu, zkřivit obličej do naštvané grimasy a prosazovat svůj názor. Dojde vám, že tohle se prostě nedá poslouchat v klidu. True Story, která je prozatím jediným singlem alba, je opravdu živočišná. A pokud to chlapcům zní naživo tak, jako z alba, musí to být opravdu zážitek. Náctiletí, kteří se vzhlédli v emo-stylu a amerických, fotbalových bundách, musí opravdu dohánět při této písni lidi do varu. Ale už u třetí písničky se budete ptát – kruci, kde je ten dubstep a inovace?

Dubstep je tam jen jako okrasa. Nemelodické podtržení kytar, které vytváří podkres, který vůbec nemusíte vnímat a můžete se jen soustředit na kytary a bicí. Mastering alba je každopádně kvalitní, zvuk je na prvotřídní úrovni a i písně jsou vybrány rozumně (pokud to tedy není vše, co kapela má k dispozici). Rozhodně zajímavou písní je Brace Yourself, kterou svým screamem ozvláštnil zpěvák z jiné švédské kapely, Bjorn Strid ze Soilwork. Growl, čisté vokály (byť jen v refrénu), všechno to příjemně funguje. Texty jsou, jaké se v této kategorii (mládežnická a pekelně naštvaná)očekávají – mládežnické a naštvané. Styl We never grow up, we never die!.

Takže…Pro koho vlastně to album je? A k čemu? „Elektrikáře“ tvrdá hudba nebaví, „metaláci“ z toho budou znuděni. Je to furt jedna písnička dokola (až na End Of Recognition, která je čistě elektronická a dostatečně dubstepová), ovšem takových by bylo potřeba víc. Znovu se ukazuje zásadní problém stylu moshcore a jemu podobných – tohle ve sluchátkách nebo z beden prostě nefunguje. Naživo to srazí do kolen, ale ve sluchátkách budete přepínat. Beyond All Recognition tak zůstali na půli cesty, kdy do jedné vkročili skvěle a do druhé ještě nedozráli a s tímto stylem nedozrají. Pokud si ale najdou cestu do Čech, rád vám je doporučím a vsadím na ně svoji metalovou pověst. Nudit se určitě (na rozdíl od poslechu doma)nebudete. Ale jako první plnohodnotné album to rozhodně není průser.

Hodnocení: 60%

Nejlepší songy alba – Characters, True Story, Brace Yourself