Kolektivní knihovna

Nenápadná knížka Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, přináší překvapivě upřímný a konvencemi nezatížený pohled na současnou čtenářskou kulturu a ukazuje, že není nutné knihy číst, abychom si o nich mohli utvořit názor. Mnohem důležitější než samotná četba je podle Bayarda orientace v tzv. „kolektivní knihovně“, tedy schopnost zařadit knihu a jejího autora do jistého literárně společenského kontextu a dokázat aspoň přibližně určit její téma. A právě tato znalost nás má opravňovat o těchto knihách hovořit.

Kniha v říši divů

Kniha není podle Bayarda absolutním pojmem a její obsah není definitivní: čtenář si ji utváří podle životní situace, ve které se zrovna nachází, či podle toho, co o ní slyšel nebo četl. Knihy se nám v mysli postupem času deformují a zůstavájí z nich jen fragmenty a pocity, které už se samotnou knihou nemají prakticky nic společného. Proto kniha, kterou jste četli vy, bude nutně o dost jiná než ta, kterou jsem přečetla já - i kdyby se jednalo o stejný titul. Není už tedy jedno, jestli jsme ji opravdu četli?

Číst, či nečíst? To je otázka!

Jedním z klasiků, který varoval před čtením, byl Oscar Wilde. Podle všeho existují „knihy, od jejichž četby by měli být čtenáři odrazováni. Tato činnost odrazování je podle Wildea zcela základní a měla by patřit k oficiálnímu poslání univerzity.“  A Oscar Wilde jde ve svém názoru na četbu ještě dál, když mluví o recenzích: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“

Literatura jako modla?

Jak se k takovým značně intelektuálním úvahám postavit? Je důležité zdůraznit, že se Bayard nesnaží rozprášit celou čtenářskou obec (na níž má nakonec do jisté míry založenou živnost). Pouze se pokouší bořit některé mýty, které se okolo četby tak silně ovíjejí, že už se skoro stávají její součástí. Literatura a vzdělání nejsou ničím posvátným, okolo čeho bychom museli chodit po špičkách. Autor kritizuje literární snobství, které umístilo na pomyslný Olymp klasické svazky a zároveň naprosto odsoudilo „pokleslé“žánry. A tak jsou knihy typu Hledání ztraceného času či Odyssea od Joyce (oba tyto tituly většina lidí, kteří o nich mluví, rozhodně nečetla a přinejlepším je prolistovala) veřejně opěvovány, aby byly odsuzovány „nižší“ žánry typu westernů či třeba fantasy (které lidi, jež o nich mluví, ve většině opravdu četli).

Podle Bayarda mají být knihy hlavně cestou k naší vlastní představivosti. Neměly by svými myšlenkami rozbíjet naši jedinečnost a měly by být hlavně prostředkem pro naše vlastní umělecké vyjádření, ať už mluvíme o psaní autobiografií, jiné prózy či například recenzí.  

Ať už jsou všechny tyto myšlenky jakkoliv zajímavé a revoluční, autor ve svém intelektuálním rozletu mírně pozapomíná na samotné potěšení z četby, stejně jako na lidi, kteří žádné vlastní autorské ambice, ke kterým by jim četba pomohla, nemají.

Ale můžu se mýlit. Přece jenom nejsem dostatečně způsobilá, abych o této knize dopodrobna mluvila - musím se totiž přiznat, že jsem ji celou přečetla.