Na jedné straně dokument sice ukazuje, jak hudba vzniká a co všechno je k tomu potřeba. Že vydání desky je běh na dlouhou trať, co stojí těžký prachy a ještě víc energie. Že to není jen o hudbě samé, ale i o té spoustě práce okolo. Prostě víš jak, je to drahá sranda. A přesně o to tu jde - není to sranda. Ostatně jako žádný byznys. Jenže to by největší životní trable umělců nemohly být prezentovány nepřekonatelnými problémy jako je focení a líčení, ležérní setkání s přáteli nebo užívání si vyprodaných koncertů.

Nejsem si proto tak docela jistý, čeho vlastně součástí by měl divák být. Když k tomu připočtu kverulantské kecy o tom, jak je složité studovat, zároveň nahrávat desku a ještě moderovat v superstar, případně stížnosti na téma, jak je v zahraničí tráva zelenější a desky kupovanější, původní poselství videa tak nějak bere roha. Namísto, aby se drželo obligátního „i krádež hudby je zločin“, kterému se nedá vytknout zhola nic, stáčí se kamsi k „drž hubu a dej nám svý prachy, protože chodim každej den spát ve čtyři ráno“. Nebo ještě lépe „dej nám prachy svých rodičů“ – vzhledem k tomu, že video má sloužit jako edukativní pomůcka na druhém stupni základek. A to prostě není prdel.

Zakopaný pes

Je mi jasné, že umělci, kteří vydají singl a hodí ho za směšnou dvacku na iTunes, jsou oprávněně naštvaní, pokud po nich budou notoričtí "stahovači" chtít odkaz na uloz.to nebo podobný server. Jenže už samotné iTunes jsou v tomhle videu pomalu brány jako převratná novinka, nemluvě o vynálezech poslední doby, jako jsou třeba streamovací servery. Ani se nedivím, že internetová distribuce je zmíněna spíše bokem, vzhledem k tomu, že organizace jako OSA, který za videem stojí, z ní vidí méně peněz, než z tradičního prodeje alb. Jenže pokud nelpíte na pěkné krabičce s artworkem a přitom se nechcete pohybovat v ilegalitě, proč kupovat desky, když z její koupě váš oblíbenec dostane sotva deset procent?

Řešením pro chudé študenty, kteří mají hluboko do kapsy, mohou být právě internetové obchody á la iTunes nebo streamovací servery jako Spotify nebo Google Music – nabízet za bratru dvě stovky na měsíc neomezené poslouchání hudby zní jako geniální nápad. Pochopitelně pokud si pustíte skladbu, dotyčný interpret z toho dostane bakšiš. Jenže i skvělé nápady občas pokulhávají a v případě streamovacích serverů jde o vyplácení peněz umělcům. V případě Spotify se stává, že i naprosto indie umělci, neupsáni žádnému labelu ani židozednářské organizaci typu OSA, dostanou za několik desítek tisíc poslechů skladby naprosto směšný obnos v řádu několika málo dolarů, ačkoliv by měli inkasovat v řádu stovek.

Long live independence

Z těchto důvodů se někteří umělci, v čele s Thomem Yorkem z Radiohead, rozhodli streamovací servery bojkotovat. Stáhli z nich některá (nebo rovnou všechna) alba, případně s nimi ani smlouvu nepodepsali a hudbu neposkytli, jako to udělali legendární Led Zeppelin. Co tedy dělat, pokud toho chcete být součástí? Podporovat skutečnou nezávislost a přímo umělce samotné. Když pominu mecenášství a nezištné dary, máte dvě možnosti: Prve můžete kupovat hudbu na serverech jako je Bandcamp, které dávají kapelám kolem devadesáti procent zisku z prodejů. Kapely často ani nestanovují pevnou cenu alb a ohodnocení nechávají čistě na vás.

Druhou cestou je crowdfunding - Kickstarter, v naší kotlině Startovač, HitHit a další. Stále více kapel se dává cestou hromadného financování, které jim dává možnost získat peníze na nahrání a vydání desky mimo vydavatelství. Přispět můžete, kolik chcete, od směšné stovky až po sumu v řádu tisíců – jde však o skutečnou investici se všemi riziky. Je to ale způsob, jak obejít vydavatelství, která namísto aby změnila stále nevýhodnější způsob vydávání desek tak, aby byl výhodný a výdělečný, se snaží změnit jen a pouze uvažování lidí. Částečně i tímhle videem. A to není dobře.