Proč by si český student, řekněme absolvent gymnázia, měl vybrat právě AAU?

Řekl bych, že studentům, kteří chtějí a hledají anglo-americký způsob výuky a zároveň z nějakého důvodu ještě nejsou připraveni vyjet do Spojených států anebo i do Anglie, nabízíme velice zajímavou alternativu v srdci Prahy. Možná další praktický důvod je, že na bakalářský stupeň vzdělání ve Spojených státech je velmi obtížné získat stipendium, zatímco na magisterském a doktorském stupni je to paradoxně mnohem jednodušší. Toto by mohl být také jeden z pragmatických důvodů, proč nejít rovnou do Spojených států, ale k nám. Tím nechci říct, že jsme škola jenom pro Američany, působí zde studenti z téměř 70 zemí světa a my si českých studentů nesmírně vážíme a jsme rádi, když si k nám najdou cestu. Studenti, kteří chtějí do světa a mít zkušenost z mezinárodních firem budou chtít celosvětové vzdělání.  Pro tyto studenty jsme jedna z nejlepších a nejlogičtějších voleb už jenom proto, že americké vzdělání mohou mít tady a mohou ho mít za zlomek ceny, za kterou by získali podobné vzdělání ve Spojených státech. 

V České republice panuje všeobecný názor, že soukromé vysoké školy nemají takovou úroveň jako ty státní. Snažíte se nějakým způsobem vymanit z tohoto předsudku?

Tuto otázku dostávám docela často a jsem rád, že zazněla, protože je důležitá. Myslím si, že podle různých kvalifikovaných kritérií úroveň soukromých škol skutečně zaostává za úrovní veřejných vysokých škol v České republice. To není předsudek ani mýtus, do značné míry je to pravda. Když se na stejný problém podíváme celosvětově, v úplné špičce univerzit jsou skoro všechny soukromé: Harvard, Princeton, Yale, Cambridge, Oxford, Stanford. To jsou všechno soukromé vysoké školy a těch veřejných, v Americe řekněme státních, je ve špičce strašně málo, jsou tam třeba školy jako Berkeley a MIT a tím to končí. To neznamená, že by bylo v principu něco špatného se soukromým vysokým školstvím. To by asi Harvard nebyl úspěšný, jak je. Tady v Čechách je to dáno historicky, nechci to nějak blíže rozebírat a hodnotit.

My jako Anglo-americká vysoká škola, o.p.s  se snažíme srovnávat se světem. Máme školy, se kterými si porovnáváme různá kritéria, a ty jsou zahraniční a převážně americké. 

AAU je nejstarší soukromou vysokou školou v České republice. Jaké byly její začátky?

Začátky byly do značné míry fandovské a entuziastické. Pan Jansen Raichl spolu se svou maminkou školu založili, vznikala jako nadace. Nicméně už od počátků byli studenti poměrně úspěšní. Například studenti práv tehdy v celosvětové soutěži, kde se simulovaly právní procesy, skončili velice úspěšně. 

Letos slaví AAU výročí 25 let, vy sám jste ve funkci rektora deset let. Jak velkou proměnou škola prošla? 

Když jsem sem přišel, byla škola ekonomicky na zavření. Měla relativně málo studentů, něco přes dvě stovky. Byla ve složité finanční situaci, silně zadlužená. Takže jsem si šel sednout do kokpitu letadla, které se řítilo k zemi. Povedlo se to zvednout na vysokou úroveň, trochu jsme šprncli křídlem o ranvej, ale povedlo se to. Dneska je škola bez dluhů s finančními rezervami, naprosto finančně stabilní instituce, která má už i magisterské programy, výzkum a afiliace s prestižní americkou agenturou. Podívejte se na prostory, ve kterých dneska sídlíme. Škola je dneska někde úplně jinde. Já bych to přirovnal k tomu, že jsme fungovali na parní pohon a dneska jedeme na elektřinu a připravujeme se na přechod na jadernou fúzi.

Co pro vás samotného vysoká škola znamená? Vidíte ve své vysoké pozici možnost ovlivnit a zkvalitnit celkově vzdělání v České republice? 

Pouze práce to pro mě určitě není, také se pro mě jedná jistě o srdeční záležitost. Jinak bych tady takto dlouho nevydržel, protože někdy to bylo a je skutečně náročné, ale baví mě to. Svým způsobem si člověk připadá jako jeden z architektů, kterýse snaží postavit něco vznosného a něco, co bude široce sloužit mnoha generacím. Rozhodně to není práce typická. Už jenom to, že není monotónní a zahrnuje v sobě mnoho věcí. Nejvíc se mi na ní líbí kreativita, možnost si snít, mít vize a spojovat lidi, aby se nebáli tytovize uskutečnit. 

Ambici ovlivnit české soukromé vysoké školství skutečně nemáme. Trh se soukromými školami je hodně roztříštěný a rozprostřený. Velice často soukromé vysoké školy mají úplně jiné priority a fungují na úplně jiných mechanizmech než my a nemyslím si, že tady ten přímý vliv na to je. My vybereme třeba jen čtyři studenty z deseti, což je netriviální poměr, to není obvyklé pro soukromé vysoké školství. Naši studenti jsou sami spolutvůrci kurikula. Systém platby je úplně jiný. Na českých soukromých školách se platí takzvaně za rok studia. My třeba dostáváme otázku: „Kolik u vás stojí rok studia?“ Na to nelze odpovědět. To záleží na tom, kolik předmětů si student vezme. Něco jiného je, když si vezme předmětů pět, a něco jiného, když si vezme tři. My jsme něco jako restaurace, kde zaplatíte za to, co sníte, a ne za to, jak dlouho v ní sedíte. Markantně se odlišujeme od českého soukromého, ale i veřejného, vysokého školství. Fungujeme skutečně na americkém principu. Z úspěchu českých vysokých škol máme radost, ale nepovažujeme je za konkurenci. Bereme je jako odlišnou možnost dalšího intelektuální vývoje pro studenty.

Už z názvu školy je patrný anglický a americký vzor vzdělání. Jak se projevuje v praxi?

Ten základní princip, na kterém škola funguje, je, že škola má vizi, kterou si předává pyramidálně dolů až k tomu, jakým způsobem si formuluje způsob a metodu vzdělávání. Končí to na úrovni jednotlivých vyučujících a jejich práci se studenty. Škola se snaží měřit to, jakým způsobem je schopna poskytnout své vzdělání studentům, a na základě těchto měřitelných faktorů dělá další rozhodnutí. To znamená, že nejdůležitější je pro nás to, co se studenti naučí a jakou máme šanci na kvantifikaci jejich znalostí a úspěchů. Je to přístup samozřejmě partnerský, diskuzní. Studenti mají velkou míru samostatnosti. Od začátku vědí, jaká jsou pravidla, na to aby u nás uspěli. Jaké předměty si vyberou a zapíší, je výsledek debaty s děkany nebo proděkany. Studenti jsou hodnoceni průběžně během studia. Nemáme nic jako index nebo zkouškové období. Máme sice „finals week“, což je konečný týden, kdy se píšou závěrečné zkoušky za semestr, ale to je pouze 30-40 % hodnocení studenta. U nás se pracuje kontinuálně a průběžně. O Vánocích můžou jet na hory lyžovat a nemusejí sedět nad učebnicemi. Máme i výchovu v rámci měkkých dovedností, asertivit v kladném smyslu slova, kdy naši studenti nezřídka dostávají již nabídky zaměstnání ještě před tím, než ukončí školu. Také pokračují na vysoké školy ve světě. Máme studenty, kteří uspěli třeba na Berkeley nebo na Oxfordu. Je tady určitá silná studentská samospráva, která umožňuje se podílet na chodu školy i na tom, jak zde probíhají i mimoškolní aktivity a tak dále. Na druhou stranu vidíme obrovskou loajalitu studentů ke své vysoké škole, která nekončí dnem promoce, ale trvá celý život. Těchto věcí je opravdu velmi mnoho a my si myslíme, že je to správně, baví nás to, a tímto způsobem fungujeme.

V současnosti usilujete o získání prestižní akreditace WASC. O co jde?

WASC je jedna z šesti regionálních amerických akreditačních agentur, která uděluje takzvanou institucionální akreditaci. Chtěl bych zde uvést, že je to agentura, která poskytuje institucionální akreditace i takovým školám, jako je University of California včetně kampusu na Berkeley, a také Stanford, Chapman University, a California Institute of Technology. Proces je dlouhodobý, trvá asi deset let. Má tři fáze a my jsme v současnosti v poslední. Akreditace má dva vlivy. První vliv je samotný proces, který nám umožnil zefektivnit a prohloubit jak škola funguje a určitým způsobem ji zásadně změnit. Pochopitelně další věc je hodnota diplomu. V případě, že se nám vše podaří a hlasování v červnu 2016 dopadne úspěšně, tak Anglo-americká vysoká škola bude poskytovat diplom s největší váhou v České republice, který bude respektován na celém světě.

Jako mezinárodní škola se studenty z mnoha zemí jistě podporujete i výjezdy studentů do zahraničí. Kam a na jak dlouho se můžou dostat?

Paradoxně naši studenti o to nemají tak velký zájem jako například studenti typických českých vysokých škol, a to z jednoduchého důvodu - naši studenti mají mezinárodní prostředí už tady. Oni vlastně nepotřebují odjet, aby viděli svět, oni ho vidí už tady v Praze. Podobně jako máme mezinárodní strukturu studentů, máme i mezinárodní strukturu vyučujících. Výjezdy do zahraničí samozřejmě umožňujeme a podporujeme. Jednak v rámci standardního programu Erasmus, kdy studenti vyjíždějí a zároveň přijíždějí k nám. Mimochodem příliv studentů je mnohem vyšší. Zaznamenali jsme, že naši partneři mají mnohem větší zájem posílat studenty k nám, v porovnání s tím, kolik my posílame studentů do zahraničí. Naši studenti spíš mají tendenci po ukončení studia pokračovat v Americe. Někteří pokračují v Británii, ale častější je Amerika. 

Koho tedy AAU ze zahraničí láká nejvíce? Přijíždějí studenti na semestr, nebo na celé studium?

Pokud to není v rámci Erasmu, drtivě převažují Spojené státy, odkud přijede mnoho set studentů každý rok. Tři sta padesát na jaře, přes stovku na podzim, někteří v lednu. Tisícovka to není, ale studenti přijíždějí. Samozřejmě další desítky studentů přijedou v rámci Erasmu. Národnosti jsou opět rozprostřené po celém světě.

Přijíždějí sem na semestr a kredity, které tu získají, se jim standardně uznají na jejich mateřských univerzitách. Pokud sem přijedou na celé studium, pak je nepovažujeme jako výměnné studenty, ale řádné studenty. Jak jsem dříve zmiňoval, máme studenty z téměř 70 zemí světa. 

Jak vypadá soužití tolika národností, kultur a náboženství? Jistě budou převládat pozitivní zkušenosti, našly by se však i nějaké negativní, např. diskriminace, antisemitismus?

V podstatě skoro vůbec, nevybavuji si to. Nevybavuji si žádný incident. A myslím si, že i to je role vysokých škol, aby působily jako sjednocující prvek. Dávám takovou modelovou situaci, kdy vedle sebe máte žida a muslima ve třídě a oba se učí, jak derivovat složenou funkci, a zjistí, že toho najednou mají spoustu společného. Ale myslím, že tady existuje velká sounáležitost a solidarita mezi studenty a skutečně jsem se nesetkal s nějakými averzemi nebo nepřátelstvím. Naopak bych to vnímal velice pozitivně a myslím si, že to ten život obohacuje. 

A na závěr, má AAU i přes svou relativně krátkou působnost absolventy, kteří získali opravdu prestižní pozice a které byste vypíchl?

To je hodně těžká otázka. Je jich celá řada. Já jen, když teď nějaké řeknu, aby se na mě nezlobili ti další. To jste mě dostal docela do rozpaků, abych někomu neublížil. Já zmíním třeba jednoho: máme velvyslance České republiky v Dánsku, který je absolvent bakalářského programu na naší škole. Získal možnost stipendia a dalšího prestižního vzdělání v Británii. Nebo máme také absolventa, který vlastní největší Nike obchod ve střední Evropě a je to velmi úspěšný podnikatel. Máme absolventy, kteří vystudovali Berkeley. Máme absolventku, která jako první žena dokázala vylézt na Mount Everest, což jsme jí teda nenaučili, ale svědčí to něco o profilu našich studentů. Je to velmi různorodé a skutečně, když děláme setkání s absolventy, je to velmi příjemné a člověk je pyšný, jak je naše vysoká škola dokázala připravit na život.

Autor: Martin Jindřich