Maniac prošli za svou relativně krátkou historii docela velkými změnami. Vyměnili jste několik členů kapely a dokonce i svůj název. Co vás motivovalo natolik, že jste i po opakovaných výměnách bubeníků a kytaristů vytrvali a nevzdali to?

Máš pravdu, bubeníka jsme měnili už čtyřikrát, ale nikdy jsme ani na chvíli neuvažovali o tom, že bychom toho všeho nechali. Kapelu jsme založili s bráchou a od začátku máme jasnej cíl – hrát tak moc a bejt tak dobrý, že nás to uživí. Z toho nepolevíme, protože není nic hezčího, než dělat to, co tě baví a vidět, že to baví i ostatní.

Možná vás stále mají někteří lidé zafixováni jako Bonebroke. Co bylo hlavním impulsem pro přejmenování kapely?

Byly to dva důvody. Když jsme začínali, hráli jsme hardrock, k tomu nám to jméno docela sedělo, ale jak šel čas, zjistili jsme, že nechceme bejt takový ty typický tvrdý kluci, že skládáme spíš věci veselý. Proto se nám přestalo Bonebroke líbit. Ale hlavní důvod byl ten, že nás milionkrát nechtěně přejmenovali na Bonebrok, Benebroke a já nevim, co ještě. Byl to moc složitej název a blbě se pamatoval. První dojem, který na mě vaše kapela udělala, byly bláznivé klipy.

Je pro vás klip stejně důležitý jako samotná písnička?

V dnešní době určitě ano.  Nebo, řekl bych to spíš takhle – byla by škoda nevyužít každýho způsobu, jak se lidem zarejt do paměti.

Třeba v klipu k písničce „Máš tlustou mámu“ nabízíte na ulici free hugs. Jeden z vás je úplně nahý a druhý na sobě má roztomilé šatečky. A to není výjimka, mohl bych zmínit i další klipy. Kam na takové nápady chodíte?

Nechceme se brát moc vážně. Jak už jsem říkal, nejsme a nikdy nebudeme kapela, která mlátí hlavou a tváří se jako největší drsňáci. Většinou je vymejšlíme s bráchou. Sedneme, napíšeme 50 nápadů a postupně proškrtáme. Rádi bychom, aby si lidi řekli naše jméno a zasmáli se, ale samozřejmě budou i výjimky.

Setkali jste se při natáčení s opravdu negativními reakcemi kolemjdoucích, nebo berou vše s humorem?

Až na jeden pár bylo všechno v pohodě, naopak se s námi lidi mimo záběr fotili. Musím přiznat, že jsem byl překvapenej.

Mám pocit, že současnému světu vládne indie nebo lehčí pop-rock. Patříte k českým pop-punkovým raritám? Jak vypadá pop-punková scéna v České republice?

Nemyslím si, že by tu vládla měkčí hudba. Možná je víc slyšet v rádiích a televizích a z toho pramení větší záběr na lidi, ale za sebe můžu říct, že naši fandové jsou skvělí a věrní jako málokdo.  Kapel, co hrajou pop-punk, je tu milion, jen mi přijde, že spousta z nich si moc neuvědomuje, že bez pořádnýho zkoušení a takový tý černý práce u počítače se nikam moc nedostane.

Předpokládám, že samotná hudba vás neuživí. Čím se živíte? Dá se skloubit pracovní život s tím hudebním?

Kapela zabírá spoustu času a síly. Já věřím, že jestli budeme v kapele dělat všichni všechno pro to, abychom se tou muzikou jednou živili, tenhle sen se nám splní. A proto jsem se naučil žít s málem, občas nějaká brigáda. Radši budu teď pár let strádat a žít z instantní polívky nebo párků, než si ve staří říkat, jakej jsem byl idiot a že kdybych dělal víc, mohl jsem bejt slavnej. Stejně to má i můj brácha Marek, jinak basák Tomáš pracuje v IT a bubeník Miloš studuje práva. Skloubit to všechno jde, jen se musí chtít. S tím naštěstí problém nemáme.

Na poloamatérskou kapelu, jak se sami také označujete, máte za sebou nezvykle hodně koncertů včetně některých v Německu. Jak jste se do Německa dostali?

Za ty čtyři roky máme za sebou přes 350 koncertů.  V Německu jsme byli asi šestkrát, naposled na obřím festu kousek od Drážďan, máme ještě další koncerty na září a na říjen. Vůbec jsme to nečekali, asi před rokem a půl jsme se pracně dostali na nějakej menší festival v pohraničí a všechny ostatní vzešli z toho, že jsme se jim tam líbili.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Asi právě ten poslední festival v Německu, nikdo nás tam neznal a po koncertu jsme se asi 20 minut fotili s lidmi, podepisovali jsme se jim na ruce, kabelky, mobily a tak. To byla velká paráda a pro mě osobně asi i důkaz, že to co děláme, děláme dobře. Ale stejně tak je paráda když zahrajeme kdekoliv v klubu pro 50 nebo 100 lidí a ty jsou z nás úplně hotoví. Dokážeme ze sebe a z lidí každej koncert dostat maximum. To je myslím taky pecka.

A máte metu, které byste chtěli dosáhnout?

Teď budu mluvit asi za každýho člena – první půlku měsíce hrát, druhou půlku měsíce mít volno a vydělat si tím tolik, že nebudeme muset nikam do podělaný práce.