V Čechách všichni pořád jen pláčou a říkají, jak něco nejde dělat líp. Jsem z toho unavenej. Tenhle přístup mě prostě nebaví. Krásnej příklad je, když nás na University of South Wales přijela navštívit vyučující z domácí právnické fakulty. Seděli jsme spolu ve Weatherspoons v Pontypriddu, klopili do sebe jedno IPA za druhým, až jsem dostal dostatečnou kuráž a začal vyprávět, co všechno bychom měli na naší univerzitě, ale i v Čechách obecně, změnit. Po zhruba hodině jsem pochopil, že to nikam nevede, protože mi dotyčná řekla: “A proč by naše univerzita měla být ta nejlepší v Čechách?”

V tu chvíli jsem se nasral a pochopil, že jsem byl příliš naivní. Snil jsem o Čechách jako o zemi, která čeká na moment vymanění ze stínu postkomunistickýho východního bloku, ale lidi o to bohužel nemaj zájem. Pořád mám za to, že se ČR může dostat na vrchol v mnoha oblastech (vzdělání nevyjímaje), ale vypadá to, že Čechy asi zůstanou navždy v povědomí západní Evropy jako země, kde jsou docela pěkný historický baráky a kde se Britové můžou za svoje platy ztřískat jak hovada, protože pivo se dá sehnat i za míň než 1 libru (pro srovnání, Pilsner Urquell v Londýně vyjde na 5 liber).

Přijde mi vtipný, že po dvou letech studia na právnický fakultě neumím napsat smlouvu a ještě vtipnější mi přijde, že mě škola nedokázala naučit právně myslet. O to nepochopitelnější pro mě je, že přesně to mě za půl roku naučili v Anglii.

Pojďme si vyjmenovat asi nejdrastičtější rozdíly mezi českým vzdělávacím systémem a tím anglickým:

1) Pozice studenta: hmyz vs. klient

Když přijdete v prváku na českou vejšku, sednete si do velký poslucháry a nějakej papláš docent XY vám řekne, že půlka z vás druhej rok v tý samý místnosti nebude. Taky vám dá náležitě najevo, že jste ten nejhorší scum, co na univerzitu kdy přišel a že vaše problémy jsou vaše problémy a nikdo na univerzitě vám s nimi nepomůže.

Scénář s anglickou vejškou je totálně rozdílnej. Všichni jsou na vás milí a sami vyučující vám řeknou, že mají stejný zájem abyste tu školu dokončili, stejně jako ten zájem máte vy.

2) Objem učiva: míň znamená někdy víc

Když jsem chodil na gympl, probírali jsme v literatuře v rámci dekadence takový krásný heslo, l´art pour l´art, neboli umění pro umění. Příkladem Julius Zeyer a jeho Dům U Tonoucí hvězdy a dovolte mi poznamenat, že je to fakt nečitelná kniha. Podle definice si máme v dílech z této doby užít atmosféru, nikoliv příběh. Mám pocit, že český vzdělávací systém je rovněž umění pro umění. Učíme se obrovský kvanta látky, který zítra zapomeneme. Obory jsou vytvářeny prazvláštním způsobem. Když se podíváte na nabídku předmětů určitých univerzit, dojde vám, že některý předměty jsou prostě jen vycpávky prázdnýho místa. Výsledkem je, že univerzity jsou neefektivní a studenti jsou znechucený studiem. Zní to zvláštně, ale ani ty studenti nejsou tak tupí, aby jim nedošlo, že ten a ten předmět je totální ztráta času, jak jejich, tak i univerzity.

V Anglii je látky méně. Probírá se jen to nejdůležitější a studenti nejsou zatížený zbytečnostma.

3) Profesoři: amatéři s tituly vs. profíci z praxe

Jeden by řekl, že v Čechách učí „kapacity“. Někteří lidé mají doslova obrandované svá jména tolika akademickými tituly, že máte problém rozeznat jejich jméno a příjmení. Respektuji tyto lidi za jejich akademickou minulost, problémem je, že mnoho z nich neumí učit. To, že je někdo kapacita se automaticky nerovná tomu, že dokáže svoje znalosti přenést na další studenty. V důsledku toho mnoho studentů cítí výuku jako ztrátu času. Páni docenti navíc učí spíš bona fide a pochybuji, že by za svůj plat uživili rodinu, tudíž to dělají tak jako bokem. Což se pak projevuje na kvalitě.

Porovnejme opět s Anglií. Titul tady není egobooster. Učitelé jsou tady za svou práci velice dobře placeni a na všechny přednášky a workshopy přicházejí připraveni do nejmenších detailů. Jsou velice milí a snaží se rozvíjet své studenty, což mi v Čechách opět chybí.

 4) Obory: nudnej paskvil vs. fresh shit

Český univerzity se tím nijak netrápí nabídkou oborů. Vytvářejí obory, který trh absolutně nezajímaj a pak pláčeme, že máme příliš mnoho absolventů vysokých škol a trh je jimi předimenzovaný. Such a pity...

Univerzity v Anglii se snaží reagovat na poptávku trhu a vytvářejí obory, které mají obrovský přesah. V důsledku čehož do Anglie přichází studovat mnoho lidí ze zahraničí právě kvůli daným oborům (ne pouze kvůli angličtině, jak by se mohlo na první pohled zdát).

Ruku na srdce, studenti. Kdo z vás skutečně očekává, že vám VŠ zajistí lepší pozici? Můj otec dokončil ekonomku někdy po roce 90 a jak mi sám řekl, ředitelem banky se stal proto, že měl 5 let praxe a vysokou školu. Já tohle nečekám. Někde jsem četl zajímavou statistiku, kolik bylo absolventů vysokých škol napříč desetiletími. Nechci se odvolávat na přesná čísla, ale je to několikanásobej nárust, což znamená, že VŠ už prostě není vstupenka do lepšího světa, ale spíš standard. Češi, smiřte se s tím a přestaňte plakat, že máme moc vysokejch škol.

5) Hodnocení: subjektivita vs. objektivita

Ve Walesu jsem se potkal s Němkou, která studovala rok v Bratislavě. Hrozně mne potěšilo, když mi řekla, že hodnocení vyučujíchích považuje za totálně subjektivní. Pokud v Británii napíšete esej, přečte si ji váš vyučující, který ji nějak oznámkuje, napíše svoje připomínky a následně esej přepošle na externí hodnocení. Takže ať dostanete jakoukoliv známku, zasloužíte si ji, protože se na tom shodlo víc lidí dohromady.

V Čechách jedeme zkoušky face to face a známku dostáváte čistě na základě jednoho subjektivního názoru. To samý se seminárními pracemi.

6) Přístup: kreativita vs. buď česká ovce

Anglickej vzdělávací systém vás nutí ke kreativitě. Lidi si například myslej, že právo je celkově obor, kde kreativita nemá moc prostoru, že se jede podle zajetejch kolejí a tím to hasne. Nutno poznamenat, že dokud jsem byl v Čechách, myslel jsem si to samý. Skvěle se to dá ukázat právě na psaní seminárních prací. Seminárka je víceméně nějaká hnusná slátanina z několika knížek. Utrpení to psát (a musí to bejt i utrpení číst). Když se tady zadává esej, je nezbytné, abyste si na dané téma utvořili vlastní názor a abyste si svůj názor dokázali zdůvodnit. Výsledek? ČR kreativita 0, Británie 10. Později přijdete na to, že i když má právo předem vytyčené hranice, je absolutně nezbytné, abyste byli kreativní, protože musíte neustále hledat nové cesty. Kdo vás to naučí v český kotlině, nemám ponětí. 

Spousta kritiků teď bude namítat, že školství v ČR je zadarmo a že to je důvod, proč se máme spokojit se shit kvalitou výuky, nasranejma vysokoškolskejma profesorama a, až na několik výjimek v ČR, s absolutně nechutnym studijním prostředím. Já říkám, že to je bullshit. I my můžeme mít perfetní školy, máme k tomu geniální geografickou polohu a spousta historickýho a kulturního crapu v městech jako je Praha nebo Brno. Naše země se může stát vzdělávacím centrem Evropy, přinese to peníze jak do školství, tak celkově do naší ekonomiky. Ale jestli chcete kvalitní vzdělání, nečekejte, že ho dostanete doma. Tyhle změny trvaj přespříliš dlouho a než byste se toho dočkali, budete už mít školu hotovou. Proto utíkejte, dokud to jde.

V dalším příspěvku vám řeknu jaký to je přijít do Británie a vybojovat si svoje místo na slunci. Prozradím vám jen, že je to těžký, ale na konci si uvědomíte, že vás to udělalo silnějším a lepším člověkem.