Cože? Surfování na gauči? Nový sport?

Někteří jste o tom již slyšeli, někdo z vás už s ním možná má své zkušenosti, pro ty z vás, kteří bezvýsledně tápete v paměti, tu mám stručný popis. Jedná se o internetovou stránku hojně používanou (převážně) studenty po celém světě, která umožňuje eliminovat jednu z nejdražších položek neodmyslitelně patřící k cestování. Začíná vás to zajímat? Registrací se vám dostane možnost kontaktovat obyvatele témeř z jakkéhokoliv města na světě a požádat o místo, kam složit hlavu úplně zadarmo. Celý princip samozřejmě počítá s patřičnou dávkou solidarity každého účastníka, takže se předpokládá, že jste na oplátku ochotni nabídnout na přespání váš gauč. Ti méně movití, bez matrace navíc, nemusí zoufat. Jako protislužbu můžete nabídnout i provedení po městě či exkurzi po místních hospodách.

Důvěryhodnost každého člověka si lze lehce ověřit na jeho profilu, kde neexistuje možnost odstranění špatných referenecí. (Nic vám ovšem nezakazuje si  profil případně vymazat a následně znovu založit...)

Young attractive spanish guy? I´m in!

A tak se jednoho nedělního odpoledne moje kamarádka vesele zaregistrovala, aby pak následně zjistila, že v termínu, na který slibíla ubytování španělskému sympaťákovi, nemá volno. Slovo dalo slovo a já jsem, s vidinou zajímavého zážitku, nadšeně souhlasila, že se o něj postarám. Stejně jsem měla v plánu stát se součástí této komunity, tak pro mě Miguel představoval jakousi generálku.

První večer s ním byl báječný. Dozvěděli jsme se nad zlatavou desítkou spoustu zábavných poznatků ze života člověka bez stálého domova - profesionálního fotografa. Naneštěstí, druhý den přišel déšť a s ním Miguelova deprese. Krize nejen tvůrčí ale i životní, tvořila vrásky na jeho snědém čele a mně, chtě nechtě, zavelil soucit nastavit rameno, aby se mohl vyplakat ze svých strastí. Ne, že by nebylo zajímavé náhlédnout do života zcestovalého třicátníka, první hodinu, první večer... Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem "couple days" představuji čtyři, pět dní. Holt jiný kraj – jiný mrav. Miguel u nás strávil dva týdny, které se mi důsledkem jeho deprese, zdají jako měsíc. Přinejmenším.

,,Ve městě, kde tvořil Schiele, zkouším z něho nezešílet" ( slovy mého oblíbeného autora Jiřího Vaňka)

Ale my české holky, krev a mlíko, se nenecháme zastrašit nějakou španělskou trudomyslností. Započali jsme hon za znovunalezení inspirace a slunečnějšími zítřky směrem na jih. Důvtipnějším z vás už došlo, že naše kroky směřovaly do Českého Krumlova. Osud nám ovšem nepřál a připravil nám černočerný mrak, tak rozložitý, aby pohodlně přikryl celé městečko, však ani o píď víc. Miguel svými otrávenými poznámkami systematicky ubíral krásu roztomilým uličkám, hradu i Vltavě. A ačkoliv má přístroj v ceně několika tisíc euro a umí s ním vážně divy, za ten den vyfotil sotva pět fotek. Alespoň teď mám přehled o nejútulnějších krumlovských kavárničkách, poněvadž při lovu wifi, která pro Miguela představovala otázku života a smrti, jsme jich prošli nejméně desatero.

Není všechno zlato, co se třpití

Po návratu domů jsem ještě měla příležitost stát se součástí inscenace groteskní scénky s názvem Ztráta svazku klíčů. Moje anglicky mluvící babička, která díky křížovkám umí dvě slova (z nichž jedno je ,,dog´´), se mu bouřlivou gestikulací snažila vysvětlit, že ho podezřívá z krádeže klíčů. Pro mě byla napsána dvojrole, překladatel a bodyguard - babička totiž vypadala, že se na něj každou chvíli vrhne. Neúnavně opakovala svoje domněnky, přestože chudák španěl netušil, kde je zakopanej pes. Miguel, sršící slovy jako absurdní, dramatické nebo pane bože, vypadal, že se co nevidět sesype. Klíče byly nalezeny, Miguelova jednosměrná letenka zakoupena a krize zažehnána.

Touto zpovědí bych vás rozhodně nechtěla nabádat k zanevření nad tímto serverem, já pomocí něj v budoucnu plánuju dobývat svět, jen vás chci upozornit, že jakkoli sympaticky zní popis – mladý fotograf z Barcelony, skutečnost už tak růžová být nemusí.