Lidé mají často mnoho předsudků vůči prostředí, které je pro ně neznámé. Máme strach z neznáma, protože nevíme, co od něj můžeme čekat, a vlastně ani nevíme, zdali máme skutečně důvod se ho bát. A já se dne, stráveného ve speciální škole, bála. Čekala jsem hluk převyšující únosnou decibelovou hranici a partu nezvladatelných dětí, na které neplatí ani speciální chvaty japonských bojových umění. 

První hodina mě čekala u dětí se středním postižením. Nutno říci, že jsem v žádné třídě po celý den nebyla sama. Zdejší učitelky však nemají jinou možnost – ve školství chybí na asistenty peníze. Často to pak dopadá tak, že učitelka musí odučit tři různé předměty v různém stupni obtížnosti v jediné hodině. Je to opravdu těžko proveditelné, pokud tedy nevlastníte obraceč času, který měla Hermiona v Harry Potterovi.

A jak tedy taková hodina probíhala? Ve třídě bylo pouze pět dětí, věkem i vzezřením se velmi různily. Někteřé pobíhaly po třídě, stavěly lego (ano, i o hodině), jiné byly očividně odkázané na cizí pomoc a samostatný pohyb jim dělal značné potíže. Značně se lišily i náročností probíraného učiva, která, jak jsem  zjistila, nezávisela na věku. Ten nejstarší mohl být maximálně o dva roky mladší než já a veškeré jeho matematické dovednosti se točily kolem sčítání čísel jedna a dvě, které ovšem stále nijak bravurně neovládal. Dá se tedy očekávat, že po "pouhých" 45 minutách usilovné práce jsem ho 2-1 naučit nedokázala.

Na škole byly celkem 4 třídy, rozdělené dle věku a stupně postižení. Během dne jsem navštívila každou z nich. Kupodivu mě všichni žáci respektovali, dokonce i ti téměř stejně staří, kteří školu navštěvují pouze kvůli tomu, že jim nejde učení. Ochotně v hodině spolupracovali a dokonce byli schopni dělat i samostanou práci.

Patrně nejzajímavější hodinu jsem zažila na závěr. Strávila jsem ji ve třídě, v níž byly děti se středně těžkým a těžkým postižením. Jejich výuka se skládá zejména z vybarvování obrázků, a to bez ohledu na to, který mají zrovna předmět. Snažila jsem se jich alespoň ptát na to, co vidí na obrázku, který vybarvují, ovšem nepochodila jsem. Má pozornost se tedy po celých 45 minut upínala pouze na to, aby vůbec zůstaly ve třídě. Ačkoliv jsem očima neustále těkala mezi jimi a dveřmi, „útěkům“ jsem mnohdy nezabránila. Děti nedoběhly nikam daleko, školní dveře byly naštěstí zamčené, ven se tedy nedostaly. Běžely se jen podívat na své spolužáky v dalších třídách a pozdravit paní učitelky ve sborovně. Údajně se to stává několikrát denně.

Čas strávený ve speciální škole ve mně prohloubil obdiv ke všem kantorům, kteří se rozhodnou vydat na tuto strastiplnou cestu. Ač by se to tak mohlo jevit, není jen strastiplná. Provází ji i radost, když dětem dáte něco ze sebe, posunete je někam dál. Zažila jsem ji sama, na vlastní kůži, když jsem jedno dítě naučila zněco zdánlivě tak „obyčejného“, jako je zavazování tkaniček. Pro to dítě samotné to ale není jen tak nějaká banalita. Je to pro něj veliký krok, z něhož je nesmírně šťastné. A věřte, vědomí, že jste udělali někoho šťastným, ať to zní jakkoliv kýčovitě, je tou nejlepší odměnou!

P.S.: Obrázek je samozřejmě pouze ilustrativní.