Ten kontrast člověka udeří okamžitě. O ulici dále si turisté odnášejí dojmy ze srdce Evropy ozářeného prvním jarním sluncem, v zapadlé uličce Boršov je ale vše úplně jinak. Přímo před dveřmi drop-in centra je na chodníku zhroucený mladík, vedle něj si jiný se staženými kalhotami prohlíží žíly na nohou a hledá místo, kam nejspíš už brzy vnoří hrot jehly. O pár metrů dál hovoří žena hysterickým hlasem do telefonu, není se co divit, na tomto telefonátu závisí osud další dávky, středobod světa všech narkomanů, během několika chvil vzniká ostrá hádka, žena provolala příliš mnoho, na což majitel telefonu hlasitě upozorňuje. Vše tak strašně připomíná to nejhorší ze všech filmů a knih o drogách, které jste kdy viděli nebo četli, až vám to takhle nakupeno na jednom místě připadá jako nějaké nemožně kýčovité představení, které pro vás sehráli v centru na uvítanou. Kýč to však není - jde o každodenní realitu života drogově závislých a atmosféra beznaděje na vás padne takřka okamžitě po příchodu před centrum.

K vstupu se musím téměř nutit, konečně otvírám dveře a ocitám se v malé místnosti, která slouží jako jídelna i klubovna klientům centra, zápach zde je takřka nesnesitelný - na základní hygienu těžcí narkomani zpravidla rychle rezignují. Cítím se zde jako vetřelec, ztracenou půdu pod nohama získávám až v další místnosti, kde se mne ujímá terapeut centra Martin Lochman. Jak sám uvádí, Drop-in v Boršově je nízkoprahové centrum, tedy zařízení poskytující neambulantní péči, a hlavním cílem je strategie tzv. harm reduction, tedy snaha zmírnit dopady negativních jevů v drogové komunitě na zbytek společnosti. Narkomani mají možnost zde vyměnit použité injekční jehly za čisté, stejně tak zde mohou dostat i jídlo či pití. Jen za jeden měsíc činí počet takto vydaných a vrácených jehel téměř 42 000. Hlavně díky této snaze je v České republice, vyjma žloutenky typu C, mnohem nižší výskyt infekčních onemocnění mezi narkomany, než je tomu v ostatních zemích běžné. Příliš vděku se za to však centra nedočkají, pro firmy či podnikatele se mnohem lépe vyjímá sponzoring dětských domovů nebo nadací pro zdravotně postižené.

„Hodně lidí se na nás dívá skrz prsty, nemají narkomany rádi a nás považují za ty, kteří je v tom ještě podporují. Nechápou, proč by měli ze svých peněz přispívat narkomanům na jídlo nebo čisté stříkačky. Jsme tak odkázaní na státní dotace a ty jsou rok od roku menší,“ říká Martin.  Přitom třeba výdej jídla přispívá k snížení drobné kriminality, výměna stříkaček zajišťuje, že se použité neválejí na dětských hřištích atd.. Tak daleko bohužel velká část lidí nevidí, přitom ryze restriktivní přístup k drogám, který si nemalá část společnosti přeje, aby stát uplatňoval, je, jak sám uvádí, spíše na škodu. „Každá akce vyvolává reakci, striktní přístup k drogám uplatňují například v USA, a proto je to také země s nejvyšší drogovou kriminalitou na světě. Stejný postup v minulosti zkusila třeba i Velká Británie a kriminalita spojená s drogami skokově vzrostla o polovinu.“

Konkrétní zkušenost s tím mají i v samotném centru, pro čekárnu a pobyt v bezprostředním okolí centra zavedli jednu dobu přísnější pravidla, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, konflikty byly najednou mnohem častější. Situace se uklidnila až po odvolání opatření, podle terapeuta centra se totiž narkomani dají nejlépe přirovnat k malým dětem – čím víc jim toho zakazujete a nařizujete, tím víc se zatvrzují a revoltují. Přesto se s agresivitou ze strany klientů za celých šest let práce v centru setkal jen jednou, a se smíchem vypráví historku, jak se jej jeden narkoman pokoušel pobodat kusem rohlíku. Agresivita se v naprosté většině případů promítá uvnitř komunity, kde jsou hádky a konflikty na denním pořádku. Během našeho rozhovoru odbíhá Martin jednou či dvakrát s omluveným úsměvem do čekárny klidnit hlasitou výměnu názorů, vrací se opět s úsměvem a plynule navazuje na nedořečenou větu, je vidět, že v drop-in centru jde o rutinu. Spíš než s agresí se terapeut centra setkává u klientů s různými fígly a drobnými podvody. Právě proto nenavázal podle svých slov s nikým z klientů během šesti let bližší vztah. „Mezi mnou a klienty je vždy a za všech okolností stůl, tedy určitá hranice, a je jen na mně, nakolik úzký nebo široký ten stůl bude, kam klienta pustím nebo nepustím. Někteří sem chodí několik let a znám je víc než ostatní, nemám ale potřebu s nimi navazovat přátelství, dokáží totiž takových věcí využívat pro vlastní cíle, neustále na vás zkoušejí, kam až je pustíte. S některými, kteří vedle sedí bych vám opravdu nedoporučoval se bavit, jsou schopni být milí a příjemní, jakmile však dostanou příležitost, bez jediné výčitky vás třeba okradou.“

Podle statistik je nejrozšířenější tvrdou drogou mezi českými narkomany naše národní drogová specialita - pervitin, jehož cena se pohybuje mezi 700-1000 korunami za gram.  Silně závislý narkoman potřebuje denně více než gram této látky, když připočítáte peníze na jídlo, pití, bydlení a další nezbytné výdaje, dojdete jednoduchou matematikou k relativně vysoké měsíční částce, kterou narkoman potřebuje nutně sehnat. Pro mnohé to bude asi překvapivé, ale závislý narkoman si vydělá za měsíc několikrát více než průměrný český občan, podle přibližných odhadů může jít až o částku čtyřiceti tisíc korun. Obvyklými způsoby vydělávání mezi drogovou komunitou je prostituce, prodej drog, drobné i větší krádeže. I když jsou pod vlivem, jsou totiž narkomani velmi šikovnými zloději. Je až s podivem, kolik času a energie musí denně narkoman vydat právě na shánění peněz na další dávku. Interval mezi dávkami je zhruba čtyřhodinový, během pár hodin tak musí narkoman nejen sehnat nezanedbatelný finanční obnos, ale i dealera, něco k jídlu, k pití, stříkačky a jehly, bezpečné místo, kde si píchnout. Narkomani tak netráví svůj život ležením v rauši jak si většina lidí myslí, nýbrž neustálým shonem, nežijí ze dne na den ale spíše z hodiny na hodinu, spí jen velmi málo. Pokud se nedaří zajistit dávku, dostaví se největší peklo narkomanova života – absťák, který závislý člověk prožívá velmi intenzivně a není při něm schopen takřka ničeho. Nevolnost, podrážděnost, migrény, únava. A to je jen několik z rozsáhlé škály příznaků.

Když se sečte všechno dohromady, nepůsobí práce v drogovém kontaktním centru zrovna optimistickým dojmem. Přesto si Martin podle svých slov nebere negativní zážitky z práce s sebou domů. „Máme různé semináře a přednášky, kde probíráme psychohygienu a řešíme právě jak zabránit tomu, aby nám to přerostlo přes hlavu, přesto jedno z toxikologických mouder praví, že průměrná výdrž na postu zaměstnance drogového centra je šest let, úplně se od toho oprostit tedy asi nejde a časem to  padne na kohokoliv.“ Zvykat si musel prý hlavně ze začátku, kdy střet se světem tvrdých drog byl nejdrsnější. Rychle se musel například vyrovnat s idealistickou představou, že každému lze pomoci.

„Skutečnost je taková, že my se můžeme snažit sebevíc, ale pokud dotyčný sám nechce, jsme absolutně bezmocní, chtít musí v prvé řadě on sám, můžeme někoho poslat na léčení, ale pokud po třech dnech uteče nebo ani nenastoupí, ztrácí taková pomoc jakýkoliv smysl. Chodí nám sem vnuci, rodiče, partneři klientů, pláčou a říkají, že jsou se silami v koncích a že neví co už  mají udělat, aby se jejich blízký zbavil závislosti, prosí nás, abychom něco udělali, a my nemůžeme vůbec nic, to je hrozný pocit.“  A co je na této práci nejhorší? „To nejhorší, kvůli čemu tu sem tam asi všichni cítíme trochu beznaděj je, že postrádáme zpětnou vazbu a tedy i výsledky naší práce, když k nám například někdo přestane chodit, netušíme jestli sedí ve vězení, umřel, nebo se zbavil závislosti. Musíme prostě věřit v to, že děláme dobrou věc a pokračovat v tom, i když nás za to nikdo po ramenou neplácá.“ uzavírá své vyprávění a opět odbíhá hasit vznikající požár.