Pro všechny fanoušky fotbalu v Mladé Boleslavi, kteří se z města v průběhu celého roku nedostanou (Škodovka pohltí každého), je zápas se Spartou největší událostí. I přes nevalnou návštěvu v průběhu celé sezony tak bylo téměř vyprodáno. Boleslavští měli dokonce kotel, který jsem viděl poprvé od poloviny minulé sezóny.

Zápas začal a všichni spolusedící nevycházeli z údivu, s jak agresivní hrou domácí na svého slavnějšího protivníka nastoupili. V rámci euforických stavů některých fanoušků se z publika dokonce začala ozývat hesla jako „To je Anglie vole!“. Netrvalo to však dlouho a euforii z ježdění po zadku vystřídal strach a hrůza ze srážky Kadlece s Nešporem.

O tom, že je zle, vypovídal „tupý“ zvuk, který jsme zaslechli během srážky. Ihned nám tak bylo jasné, že to nebude souboj, po kterém se hráči otřepou a za chvilku se budou hlásit zpět do hry. Zpočátku jsme si mysleli, že více postiženým je boleslavský Martin Nešpor. Tomu tekla krev z hlavy a na trávníku nehnutě ležel déle, než jeho sparťanský protějšek, který se naopak zmátořil celkem rychle.

Následující okamžiky nás ale vyvedli z omylu. Pohled na hlavu Václava Kadlece byl otřesný a naskakovala z něj husí kůže. Kadlec měl na čele ošklivou prohlubeň. Byl to asi druhý nejotřesnější zážitek, který jsem při sledování sportovního zápasu zažil. Tím prvním byl kritický stav hokejisty Demela v minulé sezóně Extraligy.

Dalším negativním zážitkem pak bylo chování některých členů sparťanského fanouškovského sektoru. Do této chvíle se snažím pochopit, co je tak zábavného na tom, hodit dělobuch a poslouchat ránu. Taktéž přemýšlím nad smyslem dýmovnic. Proč se někdo vyžívá v tom, že chvíli nic nevidí?

Neustálá upozornění hlasatele, který sparťany žádal, aby nepoužívali pyrotechniku, byla úplně zbytečná. Několikrát zasahovali hasiči, kteří výtržníky kropili vodou. Ani to nepomáhalo a na řadu přišla další velká zábava, zapalování sedaček...

I když mi je Sparta zdaleka nejsympatičtější ze všech ostatních pražských klubů, jedno vím jistě, své dítě na ní nevezmu.