Vítejte ve VIP clubu casino Ambassador! V Showdown poker clubu! Casinu Bonver. King´s casinu… Je sedmá večer, dnes pro vás máme připravený velký turnaj. Dealeři jsou tu nastoupeni jen pro vás, stále ready to play. Hra může jet klidně až do ranních hodin, kdo říká, že máme nějaký limit - klidně můžeme hrát až do odpoledne dalšího dne...

Dealer, bez toho se prostě kasíno neobejde. Pokud vám karty nic neříkají, právě tenhle muž či žena při pokerových turnajích nebo cash games míchá, rozdává karty, perfektně ovládá znalosti hry a pravidel, neustále je dodržuje a také připomíná hráčům; připravuje stůl a žetony, kontroluje balíček karet, aby byť i jedna nechyběla, nebo nebyla některá označená; kontroluje sázky, sleduje veškerou akci na stole… Nezdá se to lehké.  A to ani když vás poker opravdu baví a nevidíte v něm pouze hru o „štěstí“.

„Stres, práce v noci, zakouřené prostory, … a kolikrát se tam motají i existence na drogách.“ Znovu má mnoho z nás romantickou představu: Boží Las Vegas, super úžasná luxusní kasína a sebejistí hráči, obklopení hromadou koček, ti všichni ve shluku kolem stolu dealera v šik vestičce, který má vše pod palcem. Tedy „poker romantiku“ dáme stranou s první story přímo z placu. Už několik hodin probíhal velký turnaj. Jeden z hráčů, do té doby velmi zaujatý hrou, se zvedl od stolu, prochází se po herně. Poklepává se na nohavici… a z jedné z nich vytrousí…

„Nemohl jsem tomu uvěřit,“ smál se Dave. „Byli jsme zrovna uprostřed hry, když najednou kolegyně na celý plac vyjekla, že na zemi leží hovno.“

Od té doby Kakáč, hráč kterého později prozradilo video pořízené kamerou v sále, je známý mezi širokou škálou dealerů. Když musíte, tak musíte! Hra byla ale bohužel přednější a velkou potřebu prostě tenhle chlapík nestihl. Tak hups s tím do kalhot a pak to někde vyklepat… Tento případ možná vyvolává úsměv na rtech (nebo možná zrovna provádíte ROLLING ON THE FLOOR LAUTHING), ale dává to aspoň krajní představu o zákaznících těchto podniků. Kakáč totiž není jediný exot. Je jich víc.

„Dost často ti nadávají. Nesmíš, to prostě fakt nesmíš se nechat vykolejit! Jenže kdyby to byly jen nadávky,“ říká Dave. Živé turnaje se liší od těch, které svádíte online na počítači. Při nich nevidíte svým protihráčům do očí. Před vámi také nesedí dealer, který rozdává karty. A pokud vám prostě nevychází „handy“, máte pocit, že se proti vám spikl celý vesmír - nebo zrovna ta verbež dealerská…

„Občas se opravdu bojím, abych jednu od nějakého naštvaného burana neschytala. Přijde k nám, uvalí u nás celou výplatu… Jako kdybych za to mohla, a to je blbost.“ Stejně jako Dave má i Michaela s magory nespočet zkušeností. „To si takhle jednou k mému stolu sedl týpek. Přinesl si žetony, jenže k nim na stůl položil zbraň. Málem mě polilo, z plastu rozhodně nebyla. Jen si tam s tou zbraní sedl, řekl: ‚Tak hrajem!‘, a čekal, až rozdám karty. Naštěstí si ho ale okamžitě všiml floorman i ochranka.“

Že kasíno potřebuje dealery v pořádku, nezraněné – no proto, aby mohli rozdávat karty, tedy, rozjíždět vůbec nějakou hru – řeknete si, že se o ně celkem dobře starají, skoro na růžích by mohli mít ustláno. A co teprve to platové ohodnocení. Jo, kdyby tomu tak bylo, nepsali bychom tyto extra dlouhé dirty jobs.

„Měla jsem pravidelně na svých směnách jednoho hráče. Slizoun, stále na mě chtěl sahat, že jsem prý moc krásná. Nebál se mě otravovat i nějakýma prasárnama. Musela jsem ho ignorovat, floorman ho prostě nevyhazoval, je to pro podnik dobrý zákazník, vždy tam nechá hroznou pálku. Posledně mi ale u stolu začal vyhrožovat – ale tentokrát to nebylo… no, normální. Nevycházely mu handy. Tak se ke mně naklonil a řekl, že vezme sklenici, rozbije ji a těmi střepy mi vytře ksicht.“

Po tomhle dost otřesném zážitku Michaela dala v onom kasínu výpověď. „Absolutně se mě nezastali, nevyhodili ho. Floorman mě jen zvedl od stolu a pokračoval ve hře místo mě, to hovado tam nechal sedět a dál hrát. Já se musela schovat do šaten. Nikdy jsem si nedokázala představit, že tam nechají volný vstup takovým magorům…“

Nutně nechci vztáhnout tento dost vyhrocený přístup k zaměstnancům na všechny podniky. Kasína si musí klientelu vypěstovat, aby byla aspoň trochu na úrovni. Pokud ale otevřou dveře každému dementovi na základě jeho nadité peněženky, není se čemu divit. Co si budeme nalhávat, opravdu to vždycky schytají dealeři. Být v jejich kůži je fakt dost nepohodlná záležitost. Pak se i jako Michaela sami sebe zeptáte, jestli vám ksicht plný střepů za těch pár peněz doopravdy stojí… Každopádně všem dealerům přeju pevné nervy, teď, v budoucnu, až zas najdou na zemi nějaké to překvapení, nebo budou mít o normálního člověka u stolu nouzi. So, let´s play?