„Hele, mám pro tebe kšeft. Potřebuju za sebe záskok na promoakci, nechceš to za mě vzít, když teď nic nemáš?“ nesla se libá nabídka s dozvukem peněz směrem k mým uším. Jen co mi po zamrkání z očí opadla vidina hromádky bankovek, musela jsem Vilmě položit jednu otázku: „A co že to ta promoakce vlastně je?“ Odpověď na svůj dotaz jsem se měla dozvědět velmi záhy...

„Dobrý den, já jdu k vám dneska na promoakci francouzských sýrů!“ oznamuji s chabým pokusem o sebevědomý tón ženě za pokladnou v supermarketu. „No ke mně asi nejdete slečinko, že jo... To musíte přes personální!“ křičí na mě záda pokladní. Fajn, hledám. Po několika minutách konečně stojím u vchodu s nápisem „personální“. A čas do začátku mé pracovní doby neúprosně ubíhá – tik, ťak, tik ťak!

„Dobrý den, já jdu k vám dneska na promoakci francouzských sýrů...“ odříkávám si svoji básničku. „Hmm, vaše jméno, název agentury, co budete nabízet?“ ptá se osoba s nápisem SECURITY na prsou, u níž nejsem schopná určit pohlaví. „A stánek víte, kde máte?“ – „Ne, to jsem se chtěla zeptat já vás...“ se začínající panikou v hlase polknu. „Jéžiši, tak to já budu muset zavolat skladníka, aby vám ho našel. Si zatím běžte dát věci do šatny, na krám si můžete vzít jen mobil, láhev s pitím a kapesníky, to, doufám, víte! A všechno samozřejmě polepit nálepkama, co nebude polepený, jako byste ukradla,“ chrlí na mě SECURITY tvor za přepážkou recepce. Neodvažuji se odporovat. „Záloha na šatnu je stovka!“ rozkazuje. „Mám jenom padesát korun,“ derou se mi chtě nechtě slzy do očí. Tik, ťak. Tik, ťak...

Po tom, co se mi daří stánek sešroubovat dohromady a splnit i další instrukce, začínám prezentovat francouzské sýry s patnáctiminutovým zpožděním navlečená do saténových šatiček s výstřihem snad až k pupíku, postavená mezi dva mrazáky. Okolní teplotu tipuju přinejmenším tak na mínus dvacet.

„Dobrý den, můžu vám nabídnout k ochutnání nové francouzské sýry značky Blabla?“ navrhuji kolemjdoucím. Někteří dělají, že mě neslyší, nevidí a snad ani ty sýry necítí. Jiní jsou naopak velmi horliví ochutnat: „Velmi rád ochutnám, ale radši bych ochutnal vás,“ naprosto nevinně mi oznamuje zhruba čtyřicátník. Stojí proti mně, přežvykuje sýr a civí někam do oblasti mého pupíku. Cítím silnou potřebu odskočit si na záchod, schovat se, ale nemůžu – nemám přeci pauzu!

Stejnou ohranou otázku pokládám kolemjdoucí dámě na jehlách. Vypadá svolná k aktu ochutnávky, a tak jí začínám sdělovat podrobnosti o oněch sýrech na mém pultíku. Dáma po mém dvacetiminutovém monologu zvedne hlavu, sladce se na mě usměje a zeptá se: „A co že to tady, slečno, nabízíte?“ Prudce mi stoupá krevní tlak.

„Dobrý den, můžu vám nabídnout k ochutnání nové francouzské sýry značky Blabla?“ volám k sobě postarší paní. „Jaký je tenhle?“ píchá stařenka prstem do jednoho ze sýrů. „Ten je kozí.” – „Tak já ho zkusím,“ hlásí mi. „Jéééé, ten chutná po koze, to mi nechutná!“ začne na mě halekat a se zamračeným výrazem utíká od mého stánečku.Vidím rudě. Naštěstí moje osmihodinová směna končí a já můžu jít domů. A taky se vyčůrat. Samozřejmě až zase všechno složím a uklidím na své místo.

Ležím v posteli s angínou a říkám si „never more“, prostě nikdy víc... A následně v této otročině pokračuji až do sklonku roku 2012, kdy už vážně „nemůžu víc“ a hledám si novou brigádu. Člověk si prostě zvykne skoro na cokoliv, chudý student obzvlášť.