Děti, v půlce srpna roku 2012 jsem se opět nechala přemluvit k brigádě ve stánku. Prázdniny končily a já jsem měla zase hluboko do kapsy. Proto když zavolal šéf „Martin“ (a budeme mu tak říkat do konce mého vyprávění), neváhala jsem ani vteřinu. Martinova firma zajišťuje občerstvení na akcích pod širým nebem. Klobásy, kukuřice, langoše, špízy, palačinky,... prostě všechno, na co máte chuť, když se na fesťáku zmastíte a chytí se vás hlad. Festival Mácháč, na který jsem měla za svým výdělkem namířeno (24. až 25. srpna 2012), nebyl výjimkou.

Začalo se makat v pátek od jedenácti – stan, který byl mně a dalším čtyřem lidem přidělen, trčel v zastrčeném koutě celého areálu Mácháče. Dělali jsme kukuřici, halušky, langoše, šunku, klobásy, bramboráky, hranolky. Bramborák byl z prášku. Zelenobílá směs se pouze zalila vodou z barelu. Halušky mražené, stačilo je jen hodit na pánev a postupně je dochucovat vším, co bylo po ruce. Langoše byly uskladněné v krabicích, dodělávaly se na oleji spolu s bramboráky. Byly jako gumová podešev, na kterou jsme po krátkém pobytu v oleji mazali koření (prášek a voda, příšerně slaná žlutá náhražka česneku), sýr a kečup. Udělala jsem vám aspoň nějakou představu? Jedinou věc, kterou jsme byli ochotní v největším hladu z našeho stánku pozřít, byly klobásy a šunka. Masa jsme se nemuseli bát, pokud na něm kdy bylo něco špatného, „vypálilo“ se to.

Ve firemních tričkách, schovaní za obrovskými pánvemi a grilem, jsme obsluhovali příliv zákazníků, zlitých pařmenů, kteří procházeli mezi stagemi. Po osmé večer už kšefty šlapaly – a to jsme nebyli v plné palbě jako lidé u hlavní stage. Tam holky stály narvané mezi betonovým blokem plážových šaten a žhavými grily. Otočit se nemohly, pouze vylézt krkolomně bokem a ještě tím dost znepříjemnit ostatním v řadě provoz. A za jejich zády, schován za černou plachtou, byl hořák s obrovskou pánví gyrosu, která hořela na plastových přenosných policích. Kdyby police nevydržela žár, hořák s pánví by propadl přímo na holky ve stánku. To pomyšlení mě nepřestávalo děsit...

Opilí strávníci k večeru neměli konce. Čím dál tím víc se na nás usazovala špína a únava. Za plachtou v našem stanu jsme tahali krabice s jídlem, mražené klobásy, pytle předem nakrájeného kuřecího masa. Doplňovali jsme, míchali směsi, starali se, aby všechno vpředu stánku vypadalo krásně a k nakousnutí. Ironií bylo, že se nedalo mluvit o žádném hygienickém prostředí. Nádobí, co jsme měli k dispozici, se naposledy mylo asi minulý rok na Vánoce. Všechno muselo šlapat, i kdybychom si měli sekat ruce. Byla to těžká dřina. Celý večer pro nás začal mít příměs absurdity, když k nám přišla celkem normální slečna a poprosila nás o papírový tácek. Jeden jsme jí dali a posléze zaraženě sledovali, jak si s dalšími čtyřmi kámoši dala na onom tácku dlouhou lajnu. Proč ne, řekli jsme si, vždyť je to klasický Mácháč...

Po šesté hodině ranní všechny stage zmlkly. Bylo to jako osvobození. Ochranka vyháněla z areálu utahané pařmeny a my jsme mohli jít na chvíli spát. Do hodiny jsme jakž takž zaopatřili zbylé jídlo, aby se nezkazilo víc, než už zkažené bylo, a rozešli se po pláži Mácháče. Stalo se z ní moře plastu. Se dvěma holčinami jsem zalezla do vyprázdněného náklaďáku, ve kterém Martin převážel své živobytí. Vylezla jsem si na mrazák, pro který se nenašlo ve stáncích využití, a těšila se na nerušený spánek. Jenže od osmi ráno začala kus od nás afterparty...

Toto kolečko se opakovalo následující den, noc a další den... Děti, pokud se někdy necháte chytit do stánkové brigády „U Martina“, raději rychle utečte. Martin je liška vykutálená, nikdy neřekne, kolik si vás cení na hodinu, a to se tak ze dne na den neustále mění. Na smlouvu se u něj obyčejně nepracuje a kdo ji s ním podepíše, je masochista. Mnoho brigádníků se u něj nadřelo jako koně a ve výsledku dostali minimální mzdu. Pokud prodej ve stáncích chcete zkusit, do toho. Ale jsou to peníze opravdu vydřené. A ještě dlouho poté budete mít odpor k festivalovému žvanci.