Neváhala jsem a hned jak to šlo, jsem se objednala. Celá šťastná, že dneska se konečně budu mít za co opít, jsem nakráčela na polikliniku do křídla odběrů a vesele jsem se jala registrovat u recepční. První otázka, která mě zarazila, byla: „Co jste jedla včera a dneska?“ Vyjmenovala jsem jí svůj obvyklý jídelníček a slečně za stolem potemněl obličej. „To nemůžete, den před odběrem nesmíte jíst nic tučného. Támhle máte doporučené potraviny.“ Ukázala někam za sebe na zeď. A opravdu. Pokud si chci vydělat, budu muset den jíst jen suchou housku a rýži. Ale co by člověk pro peníze neudělal. Objednala jsem se na další týden a tentokrát jsem nic nenechala náhodě. Den jsem trpěla hlady a odolávala jsem chuti dát si všechna ta tučná jídla, co na mě mávala z lednice, ale zvládla jsem to. Těsně před odběrem jsem vypila dva litry vody a s vědomím, že tentokrát už se večer ale doopravdy opiju, jsem se vrátila.

Vyplnila jsem formulář, nechala se vyfotit (jako pravidelný dárce budu mít i svou vlastní kartičku) a odhopkala jsem na prohlídku. Byla jsem shledána vyhovující, snad jen ten tlak je dost nízký a váha hraniční. To jim však nebránilo napsat mi do papírů: 750 ml. Chvilku jsem na to číslo koukala a přemýšlela jsem, jestli to není hodně, když mám dohromady krve tak 4500 ml, ale mávla jsem nad tím rukou. Alespoň se večer rychleji opiju. Počkala jsem chvilku v čekárně plné mladých lidí toužících po penězích, než na mě vyjde řada. Netrvalo dlouho a já směla vstoupit do odběrové místnosti.

Spíš než místnost to byla hala. Hala plná odběrových křesel a pípacích přístrojů. A na každém křesle ležel mladý muž (či mladá žena) a z ruky mu trčela hadička. Nestačila jsem ani spočítat, kolik lidí tu je, ale odhadem to mohlo být skoro 30. Vypadalo to spíš jako kravín než zdravotnické zařízení. Moderní hi-tech kravín a já byla další dojnice. Nechala jsem se odvést k jednomu volnému lůžku. Mladá sestřička si chvilku nedůvěřivě prohlížela moji ruku. „Uhm, ukažte tu druhou,“ poprosila mě. Když zjistila, že ani na mé druhé ruce nejsou žíly příliš patrné, zhluboka se nadechla a píchla. Au. Pak něco naťukala do přístroje a já jsem jen sledovala, jak se z mého těla řine krev do centrifugy, kde se odstředí to nepotřebné a plazma steče do sběrného pytlíku. V ruce mě nepříjemně štípalo a brzy mi začala být zima.

„Sestro!“ zvolala jsem. Chvilku to trvalo, ale nakonec se jedna objevila. „Bolí mě ruka, je to normální?“

„Nebojte, to je v pořádku.“ Usmála se mile a zase odešla. Nepřesvědčila mne, ale zatnula jsem zuby a dál mačkala pěnový polštářek, abych vehnala do stroje dostatek krve. Po několika minutách jsem zastavila další sestru. „Opravdu je všechno v pořádku?“ chtěla jsem se ujistit.

„Heleno, jí to prdlo!“ křikla jen na mladou holčinu, která mi tak nejistě zaváděla jehlu do žíly. A opravdu, Heleně to prdlo. Na mém předloktí rozkvétala modrofialová modřina a neustále se zvětšovala. „Jé, hrozně se omlouvám,“ zahlaholila Helča, vyndala jehlu a zapíchla mi ji do druhé ruky. V duchu jsem si pomyslela, že mají štěstí, že mám ruce dvě, ale že pokud jí prdne i ta pravá, tak nohy si opíchat nenechám. Naštěstí druhá žíla vydržela, a tak jsem měla dost času zkoumat své vnitřní pocity. Bylo mi divně. Dost mne znepokojilo, že zatímco všem vedle postele visel pytlík s oranžovou tekutinou, moje plazma byla žlutá jako moč. „To je z antikoncepce,“ dostala jsem strohé vysvětlení. Aha.

Asi za 40 minut mi sebrali všech 750 mililitrů a započala 2. fáze. V té mi měli do těla vrátit to, co odstředili v centrifuze. Smíchali to s jakýmsi roztokem a šup s tím zpátky do těla. Bylo by to fajn, kdyby tekutina, co mi proudila trubičkou do žíly, neměla pokojovou teplotu. Moje tělo, zvyklé na svých konstantních 36,6 °C, začalo protestovat. Klepala jsem se zimou jako ještě nikdy, měla jsem pocit, že mi upadnou nohy a ruce a vsadila bych se, že moje rty barvou velmi připomínaly obrovskou modřinu na levé ruce. „To je normální,“ vesele mávla Helena rukou a já měla chuť Helče ten její úsměv rozbít. Konečně mě po deseti minutách utrpení odpojili, obvázali a poslali na recepci pro peníze. Znavená jsem se dobelhala k pultu a natáhla ruku.

„Bude to 200 korun,“ řekla recepční.

„200? Ale vždyť na plakátu bylo napsáno 400!“

„To dostanete až při druhém odběru. Jo a dneska prosím nepožívejte žádný alkohol.“

A tak jsem zdrceně odešla domů, kde jsem si lehla a snažila jsem se zahřát těch 750 mililitrů cizí studené tekutiny na teplotu zbytku těla. Po sundání obvazů jsem zjistila, že Heleně zřejmě prdla i ta pravá ruka. Připadala jsem si jako prostitutka. Prodala jsem část svého těla za mizerných 200 korun a ani se nemůžu opít. Plyne z toho jedno poučení – už nikdy, nikdy, nikdy víc nepůjdu na odběr plazmy.