„Do you like rock’n’roll music?“…

…ptá se Howlin’ Pelle Almqvist nabuzeného publika pod sebou. Odpovídáme mu souhlasným jekotem a on slovy „So do we!“ startuje další nabušenou skladbu z repertoáru The Hives. I taková byla atmosféra na žánrově pestrém prvním ročníku Prague City Festivalu, který si nenechalo ujít na 10 000 diváků.

            Je čtvrtek 29. 6. 2011 a navzdory všem předpovědím slunce hřeje, nikde ani mráček. Už brzo odpoledne je vidět, že se něco děje – před holešovickým Výstavištěm se začínají srocovat hloučky fanoušků. Tady slečny s patkou přes oko, tamhle pánové s dredy, a ačkoliv převažovaly tmavší barvy, zahlédla jsem i skupinku hippies. Společným pojítkem je „něco na posilněnou“ v jedné ruce a cár papíru v druhé. Nechávám se označit žlutou páskou a míjím chumly lidí, které už stihla pozitivně naladit česká ska kapela Tleskač. Prej „na začátek dobrý“.

            Navazují makedonští Superhiks, jejichž energický ska-punk hýbe i s méně zainteresovanými diváky. Následuje přesun na druhou stage, která se bohužel nachází v ne úplně dobře ozvučené hale. Tuhle trochu nešťastnou volbu organizátorů jako první testují Flattus, výherci českého YouTube Festu. Akustika sice nic moc, ale i tak se tahle partička předvedla v dobrém světle, jejich vystoupení mělo spád i náboj, publikum se bavilo.

            Teď zase zpátky ven, podium se připravuje pro The Gaslight Anthem. Překvapuje mě, že se předvádí v podstatě jenom před skupinkou věrných a prvními řadami fanynek kapely 30 Seconds To Mars, které už od poledne zarytě odmítají opustit svá vydobytá místa a v tom horku dřepí na zemi. Sice se evidentně nebaví, ale oči a dvojitý trojúhelník na čele jim svítí v očekávání Jareda Leta. Zato oči fanoušků jiných kapel začínají žhnout rudě. Nakonec je ale vidět i circle pit v režii pár nejvěrnějších punkerů, tak snad i The Gaslight Anthem odcházejí spokojení.

            Přestože v hale je zvuk s přibývajícím publikem o něco lepší, úplně se to spraví až s fantastickým nástupem britských Hadouken!. Teď si konečně začínám připadat, že jsem na koncertě. Žánry new rave a grime mi sice nic moc neříkají, ale nemůžu se ubránit uznalému pokývání hlavou. Jsou první, kdo má opravdový kotel, a to dunění snad musí být slyšet až v zoo.

            Další v pořadí jsou američtí cikánští punkeři Gogol Bordello, kteří paří mezi moje favority. Ukrajinský zpěvák a lídr kapely Eugene Hütz vesele poskakuje s kytarou na podiu a vedle svých osvědčených hitů se vytahuje i s písničkou Michala Tučného Pověste ho vejš a všechny fascinuje neuvěřitelně dobrou češtinou. Další překvapení pak přichází, když jeden ze svých hitů věnuje Krtečkovi, což publikum rozhodně oceňuje.

            Po přestávce na jídlo zaujímám docela dobré místo za plotem oddělujícím dvě různě placené zóny a tiše závidím těm, co se s páskou In front of stage shlukují přímo pod podiem. Teda až na slečny s patkou, které tam sedí už pár hodin. Nastupují švédští The Hives, kteří nahradili původní hlavní star Blink 182. Představitelé punku a garážového rocku přichází stylově v černobílém a v cylindrech. Zapadající slunce tvoří skvělou kulisu k ještě lepší hudbě. Už po prvním songu jim všichni leží u nohou a Howlin‘ Pelle Almqvist si s nimi hraje jako s loutkami. Dokonce se nechá od diváků několikrát vytleskat jenom pro svoje potěšení, ale za odměnu předvádí strhující show: leze po konstrukci, na bubny, skoro se plazí po podiu, sérii průpovídek zakončí otázkou: „Do you know what I am Talking about?“ – na to se z publika ozve souhlasné „yeaah!“, ale zpěvák kontroluje: „That’s great, because I don’t!“. Pro někoho se korunoval na definitivního krále večera, jiní ještě čekají. Na Jareda.

            Když konečně přicházejí 30 Seconds To Mars, nemůžu se ani pohnout. Jejich představení ve mně ale vyvolává dost smíšené pocity, jelikož celkem zahrají asi jen tři nebo čtyři skladby. Jared se omlouvá za nemocné hlasivky a aby se publiku zavděčil, zve na podium překvapeného fanouška, který v angličtině moc nevyniká, a nakonec i jeho sestru. Celé vystoupení je vlastně dojemné, zpěvák se pokouší natáhnout co nejvíc diváků z levnější zóny dopředu, což se neobejde bez nadávek a strkanic, ale většina lidí mu jeho triky polyká i s navijákem. Já zůstávám v klidu, teď jsem v první řadě za plotem a mám nejlepší výhled. Pomyslnou korunu tomu nasazuje závěrečná skladba Kings and Queens, kdy se na podium dostala celá první řada (jak už je u koncertů 30STM zvykem). Místo kapely vidím jenom spoustu lidí a sem tam nějakou cizí vlajku. Trochu otráveně se přesouvám do haly na závěr večera sestavený z rapperů a DJs. Nakonec i předpověď počasí se vyplnila, začíná pršet.

            Na první ročník se Praha ukázala docela dobře, škoda jenom pár organizačních nedostatků, kterými byla třeba špatná akustika v hale nebo úschovna mimo areál, když vstupenky po odchodu pozbývaly platnosti (takže kdo si chtěl večer dojít pro bundu, utřel nos). Snad to ale vynahradil různorodý program a docela pestré občerstvení, třeba bude příští rok ještě lepší. A možná přijdou i Blink 182.