Václav Klaus se svou manželkou podnikají oficiální návštěvu Turecka, jejíž hlavní náplní je slavnostní otevření honorárního konzulátu ve městě Mersin a zahájení Česko-tureckého podnikatelského fóra. Spolu s prezidentským párem přiletěla do země asi šedesátičlenná delegace podnikatelů, kteří mají zájem navázat v Turecku obchodní vztahy.

Václav Klasu se sešel se svým tureckým protějškem Abdullahem Gülem a kromě ekonomické spolupráce probírali i zahraniční politiku. Václav Klaus vyjádřil svou podporu kontroverznímu vstupu Turecka do Evropské unie, zvláště kvůli novému, dynamickému prvku, který by podle něj Turecko do Unie přineslo. „Jsem si jist, že Evropa potřebuje změnu, potřebuje probudit, potřebuje, aby jí někdo zatřásl,“ řekl podle zdrojů ČTK český prezident. Představitel Turecka zase kvitoval Klausův opatrný postoj vůči některým aspektům Evropské unie a mimo jiné prohlásil: „Dnes vidíme, že měl ve svých názorech pravdu.“

Turecko podalo přihlášku ke vstupu do Unie už v roce 1987, rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny až v roce 2005. Největším přínosem Turecka by nejspíš byla jeho silná, rychle se rozvíjející ekonomika. Mnoho lidí se však obává účasti této země na evropských záležitostech.

Na vstup Turecka do EU se nejspíš můžeme dívat buďto z hlediska ekonomického, jak to nejspíš dělá i prezident Klaus, který se na ekonomiku obecně nejvíce zaměřuje  (a když už Unie musí existovat, tak proč ji neudělat co největší a ekonomicky nejstabilnější?) – z hospodářského hlediska by silné Turecko mohlo být nesporným přínosem. Druhý úhel pohledu je však společenský, a tady se chtě nechtě musíme zarazit. Turecko se tváří poměrně evropsky, ale jeho kulturní odkaz je poněkud jiný než odkaz zbytku Evropy, stačí připomenout jasnou převahu islámského vyznání.

Velká část Turecka leží v Asii – má být taková země součástí evropského společenství? Obavy ohledně islamizace Evropy už dávno nejsou jen xenofobním přístupem. Společenské rozdíly a odlišnosti v mentalitě bychom neměli brát na lehkou váhu. Ovšem Evropská unie se vždy snažila prezentovat jako otevřené společenství, kde jsou odlišnosti přínosem. V době radikalizace a rozmachu islámu by se možná Evropě mohl hodit vnitřní „spojenec“, s nímž by byla provázaná, i za cenu příslovečného hřání si hada na prsou.