Proč myslíš, že je vaše hudba jiná?

Mně nezáleží tolik na tom, aby naše hudba byla jiná, hlavně aby se jí dalo věřit. Abych jí věřil já, ale i lidé, kteří ji poslouchají. Aby měli pocit, že se to týká věcí, které se dějou. Podle mě není tak důležité, co jsem textem myslel já, spíš mi přijde významné, když se s tím lidé dokážou ztotožnit, najdou si v tom něco svého. Nejvíc mě těší, když mi někdo řekne, že se nějaká z našich písniček stala jeho inspirací nebo ho k něčemu motivovala.

Máš pocit, že jste slavní v zahraničí?

Vůbec. Pocit, že jsem slavný, mám jenom na Václaváku o půl třetí, když jdou holky ze školy. Mám pocit, že jsem úplně normální kluk z Třince.

Už vás někdy někdo urazil kvůli tomu, že je vaše tvorba v angličtině?

Johnny: Podle mě, až budeme tak slavní, že Albert bude mít sochu v nadlidské velikosti, tak ho budou moct urazit tím, že mu kousek něčeho vážně urazí, ale jinak ne.

A navážel se do vás někdo?

Určitě ano, ale spíše v anonymním internetovém prostředí, což většinou nemá žádný podklad. Ale třeba když se ptá moje babička, jestli nechceme zpívat taky česky, že by nám to mohlo pomoct, tak jí říkám: „No babi, ale v tom Německu a ve Francii by si nás moc nechtěli poslechnout.“

Co bylo největším zlomem ve vaší kariéře?

Andělé. Před tím jsme hrávali za poměrně málo peněz, v podstatě to stačilo jenom na naftu.

O čem je nový klip k Someone With A Slow Heartbeat?

Stojí za tím hlavně relativita času. Chtěli jsme ukázat, že každý vnímá čas jinak. Třeba týden s někým, koho máš ráda, ti utekl rychle a chtěla bys to prodloužit, ale když se nudíš ve škole, tak se týden hrozně vleče.

Jak dlouho jste to točili?

My jsme to natáčeli den, ale hrozně dlouho nám to upravovali. Chtěli jsme to vydat dřív, ale aspoň si na něm dali záležet.

Nedávno jste se vrátili z Islandu. Co jste tam dělali?

Nahrávali jsme tam singl s jednou zpěvačkou, která pochází z ČR, ale hodně hraje v zahraničí. Lidé můžou hádat, jak se jmenuje. Někdy v březnu by k tomu měl být i videoklip.

Vzpomínka na nejotravnějšího fanouška?

Nejtěžší je to, že někteří lidé, kteří jsou třeba smutní, mají moje číslo a chtěli by si psát nebo by chtěli, abych se s nimi potkal. Já bych to třeba rád udělal, ale nemám čas – a to ne, že bych ho neměl, protože jsem hvězda, ale fakt ho nemám. Přijedu domů a jsem rád, že jsem doma. Mrzí mě, že si někdo myslí, že jsem namyšlený a ani neodepíšu. Snažím se odepisovat na všechny maily, co mi chodí.

Stalo se ti někdy, že by tě fanoušek inspiroval do takové míry, že bys o něm chtěl napsat písničku nebo si díky němu uvědomil něco o vaší kariéře?

Mockrát, akorát teď přesně nevím, jak bych to řekl. Mě nejvíc fascinuje to, že se nedá nijak pojmenovat, co motivuje náš tým, co na tom lidi baví. Říkám si, kolika procenty k tomu třeba přispívám já a kolika někdo jiný? A když ne já, ani kluci v kapele, je to třeba něco dalšího. Například přijde někdo s tím, že nám věnuje hodinu denně a bude nám pomáhat – třeba psaním na zahraniční blogy nebo děláním grafiky. A mě nejvíc fascinuje jejich motivace. Vezmeme je na nějaký koncert a když vidí tu atmosféru, jsou asi rádi, že jsou toho všeho součástí. To mě na tom nejvíc baví – že ti lidé v tom asi něco vidí. Že to má nějaký vyšší smysl.

Kdy jste měli největší ponorku?

Jednou za čas přijde nějaká krize. Nedávno byla docela větší, ale vyřešili jsme to dobře. Řekli jsme si všechno, tak jako ve vztahu – když tě něco štve, tak to řekneš na rovinu, což není příjemné, ale zase se to pak vyřeší a je to lepší.

Měli jste někdy chuť vyhnat novináře?

Člověk tu chuť asi občas má, ale chci být trpělivý. Když někoho zajímáme, tak mě to samozřejmě těší. Já to neberu jako samozřejmou věc, že se o nás bude psát. Beru to jako bonus. Taky by o nás nikdo nemusel psát a lidé by nemuseli chodit na naše koncerty. Podle mě to spolu souvisí. Když mi zavolají z časopisu Glanc, abych se vyfotil do rubriky „Sexy muži“, můžu buď zareagovat tak, že si řeknu, že je to kravina a nepojedu se do Prahy fotit do nějaké divné rubriky, nebo se můžu zeptat: „Kdo to bude fotit? Bude to dobré? Můžu si obléct, co chci já, a autorizovat ty fotky?“ Dá se na to dívat ze dvou stran.

Kdybys mohl udělat rozhovor sám se sebou, na co by ses ptal?

Hm, tak to je fakt hustá otázka. Kdybych dělal rozhovor sám se sebou.. Vlastně často dělám takové rozhovory sám se sebou. Ptám se sám sebe – „Proč si vyčítáš něco? Proč si o někom myslíš něco? Protože něco udělal? Proč mu to neodpustíš? Protože… Nevím proč.“

Představ si, že jsi nadšený fanoušek a chceš vědět víc. Láká tě ta atmosféra okolo vaší skupiny…

To bych se asi snažil dostat se do našeho auta a svézt se s námi na koncert.

Co teď plánujete?

Já se nejvíc těším, až vyjde ten singl z Islandu. Poslal jsem to Guyovi – Guy Fixen, míchal naši desku – a on říkal, že si to pustil dvakrát a hned další den si to pořád zpíval v hospodě.

Bude to něco úplně nového?

To bude úplně nové video z Islandu, i s tou holkou.

Nějaký nářez?

Ne, spíš takové country.

Byl to tvůj nápad, nebo se s tou zpěvačkou znáte?

Asi to byl můj nápad, protože já jsem ji jednou potkal v pořadu Sama doma…

Vymetáš samé zajímavé pořady, vidím.

Původně jsem tam nechtěl jít, ale pak mi řekli, že přijde tahle holka. „Fakt přijde? Tak to taky přijdu!“ Tam jsem ji potkal, pak jsem šel na její koncert do Ostravy, kde jsme si zazpívali spolu na pódiu jednu její písničku, kterou všichni znají. A pak jsme se ocitli na Islandu u nějakých sopek.

A máte sopky i ve videoklipu?

Jo, jo. A mám v něm na sobě islandský svetr.

Jak vypadá islandský svetr?

Má takové islandské ornamenty. Takové severské.

Když mluvíme o oblečení, je něco, co by sis na sebe na koncert nikdy v životě nevzal?

Nikdy v životě? Těžko říct. Nějaký latex, jako to dělá třeba Mick Jagger, to bych moc nechtěl. Ale zase kdyby to byla součást nějakého vystoupení, kde bych se vynořil ze tmy a zpíval nějakou smutnou písničku v latexovém oblečku, možná bych do toho šel.

Kdyby ses mohl podívat do historie vaší kapely, je něco, co bys změnil?

Změnil bych svůj přístup v některých věcech. V něčem jsem byl málo trpělivý, pořád jsem říkal „Ať už to přijde, musíme tlačit na pilu, musíme všechny motivovat. Všichni musí chodit včas, klidně všechny dořveme…“ A teď už si říkám, že to třeba můžu nechat plynout, možná to přijde. Samo.

Máš nějakou představu, jak by měl vypadat váš ideální posluchač?

Ne. To mají asi jiní v kapele. Já si myslím, že náš ideální posluchač by si to s námi měl zpívat. Doma nebo na koncertě, ve sprše…

Je to i původ názvu písničky Bathroom Song?

Ten název je asi trošku nepovedený. Bathroom má v angličtině konotace hodně jako záchod. Hodně. Tehdy jsem to nevěděl…

Je něco, co bys chtěl vzkázat posluchačům?

Možná to, že my jsme měli sen mít kapelu a hrát. Uběhl nějaký čas, měli jsme štěstí a rodiče, kteří nás podporovali. Hráli jsme na spoustě míst a snažili jsme se a teď jsme v takové situaci, že se tím prakticky uživíme. Teď děláme to, co nás baví, a to je podle mě super. Chtěl bych lidem říct, že pro nás jsou nejdůležitější koncerty. Každý koncert musí být zvláštní a jiný, protože i pro nás to musí být pokaždé zvláštní a jiné. Pokud nám někdo řekne, že zníme líp na koncertě než na desce, je to kompliment. Chtěl bych lidem vzkázat, že pokud neví, kdo jsou Charlie Straight, nebo si říkají, že u Krause jsem měl nějaké divné kecy nebo trému nebo drogy, tak já říkám, ať přijdou na koncert, vyřeší to hodně – tam jsme to my. Přímo.

Autor článku: Adéla Claire Pohůnková

Fotograf: Jiří Marshal