Současnou art Housovou kinematografii (kam bychom mohli zařadit všechny tři snímky) mimo jiné sjednocuje tendence vyobrazovat velmi otevřené sexuální scény, z nichž se v některých případech dokonce stává ústřední motiv celého filmu. K výše zmíněným snímkům můžu přidat Nepravděpodobnou rozkoš nebo Vlhka místa. Když ale na programu kina nejsou jiné, než sexuálními scénami oplývající filmy, začíná to být trochu nuda.

Vyprázdněná nahá krása

Jen 17 režiséra François Ozona vypráví příběh dívky navrátivší se domů do Paříže z letních prázdnin, během kterých přišla o panenství. Isabelle má jedno velké tajemství. Vydělává si prostitucí. Za nemalé peníze se stává sexuálním objektem touhy neukojených starých mužů v luxusních hotelových pokojích. Dívku nezastaví nic než náhlá smrt jednoho z jejích klientů při samotném sexuálním styku.

Intimní otevřené scény tvoří dle mého odhadu tři čtvrtiny filmu. Isabelle, kterou představuje mladá modelka Marine Vacth, je krásná, proč tedy její krásy nevyužít? Jednotlivé scény se až příliš podobají fashion videím a fotkám z módních žurnálů. Není těžké nechat se takovou krásou poblouznit.

Původní nadšení z filmu vystřídalo zklamání. Po reflexi snímku z něj nezbylo nic víc než prázdná, obnažená krása. Pořád nemůžu přijít na to, o čem ten film vlastně byl. O Isabelle? O sexualitě? O prolomení tabu? Jaké je sdělení? Jen 17 je zářným příkladem vítězství formy nad obsahem.

Mystika přitahuje od nepaměti

Kdo je alespoň v základech obeznámen s tvorbou Larse von Triera, nemůže být vyzněním filmu Nymfomanka překvapen. Dokonce bychom neměli Trierovi jako jedinému vytýkat, že film je tendenční.

Jako obvykle si Trier s divákem hraje. Chvíli ho nechává unášet se poetičností dialogů, které vede Charlotte Gainsbourg se Stellanem Skarsgårdem, chvíli mu motá hlavu symbolikou Bachova jména. Mystika přitahuje od nepaměti.

S druhým dílem filmu přichází vystřízlivění z poetična a vlna šoku. Co jiného jsme mohli od Triera očekávat?

Zásadním rozdílem oproti filmu Jen 17 je fakt, že Trier otevřeně a záměrně studuje ženskou sexualitu, která je akcentována. Nesklouzává k prázdnému plácání se na místě a neustále se někam posouvá.

Otázka, která se mi nabízí, zní: můžu Trierovi věřit jeho autentičnost, jeho osobitou výpověď? Neospravedlňuje si chytrými distribučními texty pouze možnost vytvářet díla, která nemají jiný záměr než šokovat? Co člověk, to odpověď. Já ji stále hledám.

Nenajdeme žádný konsenzus  který by uspokojoval všechny, a to je pro současné umění charakteristické. Nechat dílo působit.

Něžná upřímnost

Nejupřímnější ze všech tří filmů se stává Život Adele, který nás na 179 minut vtáhne do života dívek, o kterém bychom se chtěli dozvídat i po skončení projekce.

Režisér Abdellatif Kechiche do hlavní role obsadil stejně jako Ozon modelku, ale kdo ji nezná z reklamy na voňavku Candy od Prady, nikdy by nevěřil. Snímek si zakládá na přirozenosti bez zbytečných příkras. Život Adele je výpovědí o již tak často skloňovaném tématu mladistvé sexuality, hledání sebe samých a rozervané lásce.  Rozervané lesbické lásce. Klíčovou dírkou pozorujeme intimní vztah Léy Seydoux a Adèle Exarchopoulos, které nás odzbrojují svými hereckými výkony.

Zdálo by se, že dlouhé erotické scény jsou na místě. Teoreticky mají působit jako skutečná klíčová dírka, skutečná intimita a skutečná opravdovost. Žádný zvrhlý sex jako ve filmu Nymfomanka, žádný vyprázdněný sex jako ve filmu Jen 17, ale opravdovost. Vážně? Obávám se, že ve finále na sebe  explicitní scény strhávají největší pozornost, přestože zbytek by si zasloužil mnohem větší prostor pro diskuzi.

Sex jako nástroj manipulace

Všechny tři filmy bezesporu sledují svým vyprávěním o sexu jiné záměry. Otázkou zůstává, do jaké míry se chtějí zaobírat sexualitou jako odrazem jednotlivců a vyvolat v nás samých otázky po našem chápáním a vnímáním sexuality, které si příliš často neklademe.

Respektuji a obdivuji filmy které burcují svými kontroverzními náměty a vycházejí z aktuálního stavu společnost. Nedokážu respektovat filmy, které manipulují diváky sexem a poutají pozornost šokem. Vytvářet filmy se společenskou výpovědní hodnotou je darem vybraných.

Jestli uvěříme zmíněným režisérům touhu upozornit nás na chápání sexu v dnešní společnosti – bravo – diskuzi bezesporu vyvolaly. Nesmíme ale zapomenout na fakt, že sex filmy prodává. 

Zdroj obrázku: http://www.cine-vue.com/2013/05/cannes-film-festival-2013-jeune-et.html