Týden bez masa – to je jen začátek

Přestoupit na vegetariánskou stravu nebylo nic zas tak náročného. Dle stanoveného návodu (který najdete na mnoha osobních blozích či stránkách jako je pinterest atd.) jsem v prvních sedmi dnech vyřadila veškeré maso a ryby a začala jsem víc vnímat, co vlastně jím. A zatímco většina podobných odvážlivců hrdě fotí téměř všechny své pokrmy na instagram či pinterest, já jsem se snažila soustředit na jídlo samotné a účinky vegetariánské stravy na můj organismus. A již po několika dnech jsem se cítila mnohem lépe – nebyla jsem unavená, zlepšila se mi pleť…

Druhý týden – veganský

Odebrat veškeré živočišné výrobky pak bylo mnohem těžší, než jsem předpokládala. Maso jsem totiž čile nahrazovala sýry a vajíčky, teď mi zbylo jenom tofu a tempeh. Mléko a jogurty jsem nakoupila sojové a postupně jsem si začala zvykat. Na internetu najdete milion receptů, které jsem okamžitě začala zkoušet.

Po pracné přípravě jsem i já nakonec podlehla touze sdílet svou snahu a začala jsem své jídlo fotit. Nedošlo mi, že celý tento proces focení a postování jídla je psychicky velmi povzbuzující, a proto se ho všichni tak drží. Není to jenom o tom vyfotit talíř s jídlem a hodit ho takříkajíc na net. Vůbec ne, ta myšlenka je mnohem hlubší. Sdílíte totiž svou snahu a určitý životní postoj s komunitou, která vás chápe a rozumí vám. A když k tomu navíc přidáte nadpis „Vegan challenge, den pátý“, dočkáte se mnoha lajků a komentářů, což vám pomůže vytrvat a dodá vám to novou energii. Nejste v tom totiž sami.

Třetí týden

Pro někoho challenge po dvou týdnech končí, já si však tvrdohlavě zvolila tu nejtěžší variantu, která vrcholí týdnem s raw food, neboli syrovou stravou. A to byl teprve oříšek. Doslova. Neboť oříšky tvoří velmi významný podíl denního příjmu. A krom ovoce a zeleniny se skoro nic dalšího ani jíst nedá – neboť nesmíte konzumovat nic, co prošlo tepelnou úpravou nad 42°C.  Už první večer jsem tak cítila kručení v břiše a byla jsem se unavená a malátná. Jenže – jak jsem po dalších dnech zjistila – to nebyly příznaky hladu a nedostatku stravy. Byly účinky očištění, které právě vrcholilo. V několika dalších dnech jsem sdílela své pocity na internetu, jak s dalšími odvážlivci, tak s ortodoxními zastánci raw food a zjistila jsem, že se moje tělo zbavuje hluboce usazených toxinů, které se v něm celé měsíce a roky hromadí. Ze stravy, alkoholu, cigaret atd. Nakonec všechny tyto příznaky odezněly a já se cítila mnohem lépe než kdy jindy – s pletí jako miminko a klidným spánkem.

A co teď?

Ty desítky příznivců, které jsem si na sociálních sítích v rámci své challenge našla, mě překvapily. Byl to pro mě úplně nový svět, protože jsem nikdy nebyla zrovna virálně aktivní. Najednou jsem však pocítila pocit, jakési sounáležitosti, toho, že někam patřím a vymykám se mainstreamu. A tak i když moje challenge po třech týdnech oficiálně skončila, stále se zapojuji do všemožných debat a jsem členem několika skupin, které jsou mi právě blízké a vyjadřují alespoň vnitřně jakési znechucení moderní společností a konzumem. A i když samozřejmě nesouhlasím se vším, co tato poměrně rozsáhlá filozofie hlásá, snažím se eklekticky vybírat to, co mně přináší určité uspokojení, a utíkat tak z běžné reality.

Ačkoli jsem se nakonec nestala ani vitariánkou (syrová strava) ani vegankou, při zpětném obnovování běžného jídelníčku jsem postupně zjistila, že zejména maso (pro ostatní to zase může být např. lepek či mléčné výrobky) ve svém životě vlastně nepotřebuji, protože mi nedělá dobře. Stále se cítím mnohem lépe, ale o to teď vlastně nejde. Jde o to, že i v tomto anonymním virálním světě existuje skupina lidí, kteří si jsou v něčem podobní, mají společný cíl a bojují proti main streamu a s ním spojeným nástrahám. A i o tom food challenge jsou. Najít sama sebe v záplavě reklam, propagandy a společenských norem. Možná je hloupé vyjadřovat určitý nesouhlas skrze stravovací návyky, ale ne nadarmo se říká: Jsme to, co jíme.

Zdroj obrázku: Instagram; muchr