Děj berte z každé dvanácté stránky!

Čapkova kniha Válka s Mloky z roku 1935 vypráví o nově nalezené rase mloků, kteří umí chodit po dvou, naučí se mluvit, pracovat, stavět a posléze i zabíjet; podobnost s lidmi tu není vůbec náhodná. Kritika naší společnosti, kdy všechny zajímá jen největší výdělek a nikdo není schopný ani ochotný všímat si vzrůstajícího nebezpečí, je typicky čapkovská – vtipná a mistrovsky cílená.

První věc, které dal pan Franz pořádně na frak, je děj. Příběh opery začíná in medias res, přibližně v polovině příběhu knižního, a o předchozích událostech, jako je nalezení mloků panem kapitánem Van Tochem, lov perel, první slova Mloků nebo založení organizace Salamander Syndicate se dozvídáme letmo, pokud vůbec. To z celého díla ihned dělá jednu velkou neznámou pro každého, kdo Čapkovu knihu nečetl. Ten pak může jenom tapa-tapa-tápat, co jsou ti mloci zač, co to vůbec Salamander Syndicate je, nebo proč sakra redaktor před slovo „tápat“ píše to podivné „tapa-tapa“.

Pan Povondra padá, Fred Dalton povstává

Také všechny hlavní postavy - které popravdě kniha vůbec nemá, neboť pan Povondra (historik celého Mločího věku) a kapitán Van Toch (muž, který mloky objevil, a pojmenoval je Tapa-boys (tapa znamená čert) se vyskytují jen v pár kapitolách a jinak je děj v tomto ohledu dost nesourodý - si pan Vladimír Franz dost vymýšlí. Z koutů české knihy vykouzlil anglickou postavu Freda Daltona (ztvárněného Václavem Siberou), mladého muže, který od začátku nemůže přijít Mlokům na jméno, natož na rod, druh, poddruh nebo čeleď. O to větší problém je, že jeho přítelkyně je Minnie (Marie Kobielska), dcera mocného a za mamonem se slepě pachtícího Olivera Lascotta (Richard Haan), vlastníka společnosti Salamander Syndicate . Společnosti, která využívá Mloky jako levnou a výkonnou pracovní sílu. A tak se kromě Války proti Mlokům na jevišti odehrává válka o lásku a Minnie se musí rozhodnout mezi svým otcem a svým milým.

Inception trochu jinak

Postav ale nejsou to jediné, co Franz do české klasiky doplnil, neboť za dvouhodinové (přestávku nepočítaje) představení neuslyšíme jen operní zpěv. Chvíli po začátku se ozve z reproduktorů hlas, který ohlásí muzikál v opeře a na scénu už naskáčou mořští koníci, krabi a nemůže chybět ani pán moří Poseidon, jehož vousu a trojzubce se ujal Petr Kotvald. Ale i toho po chvíli přeruší a na obrovské plátno se začnou promítat reklamy na výdobytky moderní společnosti – umělé oči, lék na smrt a další. Úpadek moderní civilizace do (umělých) očí bijící.

Víc děsí hudební zpracování než Mloci

I když je celá scéna udělaná velmi dobře a Mloci svým zjevem vzbuzují atmosféru tajemna a děsu, trvá to pouze do chvíle, kdy vystoupí na světlo, a skrz jinak černý kostým jasně prosvítá bílá kůže herců, což lehce kazí zážitek. Najít nějakou černou barvu a nabarvit pár lidí snad dnes nemůže být tak těžké.

Co vyděsí víc (alespoň někoho s hudebním sluchem), je fakt, že zpěv herců a hudba orchestru, byť je každé zvlášť perfektní a hlavně hudba skvěle navozuje atmosféru, často nesedí k sobě. S tím, co hraje orchestr, to skoro není ani možné. Skladatele Války s Mloky musí hudebníci milovat, protože se snaží spojit nespojitelné. A nejenom jeho, ale i režiséra Davida Drábka, neboť občas je na scéně tolik kouře, že členové orchestru musejí kolem sebe mávat svými nástroji, aby vyčistili vzduch a viděli na noty.

Franzomas kontra Čaplenkyard

Na můj dotaz, proč zrovna Válka s Mloky a ne jiné dílo, například mnohem celistvější RUR, Vladimír Franz odpovídá (parafrázováno): „Jiří Suchý kdysi dávno předělal Válku s Mloky do deseti písniček, ale u toho to zůstalo a s tímto velkým nápadem se dál nepracovalo. A tak jsem se po dohodě s Národním divadlem zpracoval libreto a teď konečně vznikla samotná opera.“

Ve výsledku je ale Válka s Mloky velmi povedená, která se zalíbí i operním Nováčkům. I přes velké změny oproti knize hlavní myšlenka zůstává, takže se ani Čapek, ani Franz s hloupostí lidského pokolení moc nepárají. Myslím, že i samotný Čapek by si dílo oblíbil. Největším záporem celé opery se tedy stávají strašně nepohodlné židle ve Státní opeře.