Ke kořenům

D. s graffiti začal před deseti lety. Poprvé ho zaznamenal na prvním stupni základní školy, díky starším spolužákům. Dneska je to aktivní writer (člověk, který dělá graffiti) a je součástí jedné z nejaktivnějších crews (skupina writerů vystupující pod jedním jménem), která se tituluje FC. „Baví mě na tom úplně vše. Tvořit, budovat sebe sama, vidět svoje věci všude, věci kámošů, plácat se po městě a dostávat se na místa, kam bych se normálně nedostal. Sbírat všechny zážitky s tím spojený, mít svojí crew, ukázat všem, jak graffiti vnímám a jak si myslim, že by mělo vypadat,“ říká zapáleně. I když s policií to vždycky bude špatný. „Oni jsou na jedný straně, my na druhý.“ Útěky, pouta a spaní na záchytce není jenom představa nabytá po zhlédnutí filmů Gympl nebo Vejška.

Na pomezí reality

Zmíněné snímky se snaží život writerů přiblížit běžným lidem. V některých částech se to daří, jindy ne. S komercionalizací subkultur D. problém nemá, důležitý je dívat se na věc s nadhledem. „Slova komerce nebo underground vůbec neřešim. Jediný měřítko je kvalita věci.“ I tak bývají filmy impulsem pro mladý kluky, co by si malování po zdech rádi vyzkoušeli. Tak přichází vlna tzv. toys, nováčků, „nepravých“ writerů, kteří mají pocit, že nejlepší nápad je jít se učit na legál.

Legál, místo, kde není proti zákonu malovat, má svá pravidla. Nejzásadnější legální zóny u nás jsou Těšnov, Orionka a Barrandovský most a malovat by na nich měli vysloužilí writers, kteří už nejsou aktivní v ulicích města, nebo lidé, kteří na to podle slov D. prostě maj. „Legál má být hall of fame a má tam být vidět to nejlepší z města. Rozhodně to není místo, kam by měli chodit malí kluci zkoušet svoje první skici.“

Mám čistý svědomí

„Výčitky nemám nikdy. Je to jedna strana graffiti a ve chvíli, kdy nám něco smejou, jdem na to samý místo a z principu se doteguje. Blbě bych se cejtil jenom v případě, že jde o hřbitov, kostel nebo rodinnej dům. Celkově se snažim nedělat na soukromej majetek, ale na státní plochy." Ale i pro samotný writers jde o investici. „Graffiti je drahej koníček, ale taky život. Kdybych ho nedělal, mohl jsem si za všechny ty prachy koupit nový auto. Nic není zadarmo a nelituju jediný koruny ani úsilí, který do něj vkládám.“

Zmiňovat TCS a vlastní crew jako tu nejaktivnější, se může zdát jako laciný gesto. Když jsem ale dneska nastupovala do metra s piecem FC, chtělo se mi smát. Je jich plný město.