Recenzi na toto album bych rád začal pohledem do médií. V nich jsme se totiž mohli dočíst, že koncert Green Day v Las Vegas nebyl uplně košér, a jak frontman této kapely, Billie Joe Armstrong, poslal do studánky (zkusíme vynechat sprostá slova, všechny české ekvivalenty slova „fuck“ nahradíme prozaickými obměnami slova „studánka“) pořadatele festivalu, jelikož jejich hrací čas byl zkrácen kvůli studánkovému Usherovi. Ten tak získal dvacet minut z vystoupení Green Day pro sebe. Billie si to samozřejmě nenechal líbit, vzal svojí studánkovou kytaru a rozmlátil jí o pódium. Poslal všechny do studánky a z toho studánkového pódia odešel. Do studánky, jasně že jo, on hraje už od konce 80.let a nějakej Usher mu přeci, studánka, brát jeho čas…Studánka!!! No a následně se náš milý klučina odebral na léčení. Prý drogy, co taky jiného...

Do studánky, proč ale nebral víc drog, když dával dohromady tohle album? Jasně, protože on je na scéně už přes 20 let a dokáže určitě dobrou punk-rockovou hudbu napsat i bez nich, že? Tak proč mu radí místo kapely producenti co a jak? Je totiž vidět (pravda, už minimálně dvě alba), že hudbu pro Green Day drží majitelé jejich akcií. A pokud to tak není, tak by možná měl Billie zůstat dál na drogách.

¡Uno! je totiž…jak to říct hezky. Album, které si ani nechcete doposlechnout. Kdy si říkáte, že už přeci musí skončit, podíváte na setlist a zjistíte, že chybí 5 písniček do konce. A to začíná v podstatě dobře. Nuclear Family je skvělý otvírák, u kterého máte chuť si kývat i hlavou. Připomene vám, proč vlastně máte Green Day rádi – jednoduchý a chytlavý riff, rádoby inteligentní text, punk-rocková pohoda. A druhá Stay The Night je možná ještě lepší – refrén, který díky zdvojeným hlasům máte chuť zpívat s nimi a stát se součástí kapely…A tady to končí.

Po těchto písničkách totiž začíná kvalitativní propad. Carpe Diem – hrůza. To je přesně ten song, který vytvoří všechny začínající kapely a myslí si, že s ním prorazí. Držím palce, ovšem... Pokud se nejmenujete Carpe Diem nebo The Offspring, tak nemáte šanci. Let Yourself Go ještě docela ujde, ale je to jednooký mezi slepými. Zajímavou odbočkou je kytarovková Kill The DJ, ovšem u ní počítejte s tím, že se zasmějete a po minutě a půl už jí budete překlikávat, protože vás začne neskutečně studánkovat!

Zbytek jsou písničky, které jsem vlastně poslouchal, ale když jsem si uvědomil, že mi hudba dobrých 15 minut jaksi nehraje, nijak zvlášť mi to nevadilo. Jasně, můžete namítnout, že poslední Oh Love přeci hraje v rádiu a že jsem jí musel zaznamenat…Ne, i v rádiu mi přijde hrozně plytká (taková, kam se nejspíše producenti GD snaží kapelu dotáhnout).

Nejsem odpůrce Green Day, naopak, když od nich slyším něco dobrého, zazpívám si (album American Idiot jsem ve své době měl hozené na „repeat“). ¡Uno! ovšem není jedno z těch alb, které by produkovalo takové písně (Let Yourself Go možná). A děsím se takové maličkosti…Jelikož zjevně chlapci potřebují spoustu peněz na odvykačky, drogy, alkohol, letadla, tak se rozhodli pro velice riskantní tah…Album každé dva měsíce, tudíž se můžeme společně těšit na ¡Dos! ¡Tré!. Rád bych se na ně těšil, ale teprve čas uvidí. Za mě osobně by bylo nejrozumnější vzít tři nej songy z každého alba a hodit je na jedno společné.

Hodnocení: 50% (pro velké fanoušky Green Day 70%)

Nejlepší songy: Nuclear Family, Stay The Night, Let Yourself Go