Sebral jsem fotky všech žen ze všech domén a uložil je do svého počítače, abych počítal s tím, že mým domem datovým budou se procházet navždy. Já uskladňoval je dny, týdny, měsíce, roky. Vršil jsem dokonalost za dokonalostí s neúnavnou posedlostí sběratele, který vřele těle-snosti, ve vší lidské cnosti, propadl. Každý den hledal jsem o něco lepší kus kůže, o trochu hrubějšího muže, který přirazil by hlouběji, než ten předchozí. Více méně více více. Všeho mnoho! Prosím. Neb včerejší várka stala se nudnou, musí přijít tou velkou internetovou skládkou nová nakládka všeho zvěrstva z čerstva, aby člověk nezměkl. Čím tvrdší tím lepší. Čím více ohoblované pocity, city, emoce, tím více pomoce se mi přestane dostávat v dávkách těch neustálých, až pak, náhle, vše ustane. Pohled se vyprázdní, nad tou neustálou masturbační nekázní, lázní nekonečné samoty, a nadhled se náhle objeví a vyjeví, že to vše, žere mě, jak drogově závislé. Neustále hltat, tláskat, laskat očima neuvěřitelná prohnutí, blbnutí v nekonečných rytmech, sekvencích, kadencích, jen mrd za mrdem celý den, dokud se hlava nevyduní, oči neoslepí tímhle věčným propichováním, krs sítnici na dálnici svého nitra, které osamoceně ujíždí na týhle dávce, celej den sjíždí k ještě větší dekadenci, k ještě větší kadenci té vlnité, vlivné, vilné mrdnatelnosti. Probudit se vztahem, šmahem člověk zahodí v té vší forever fever osamocenosti voe. To je, když ti voči zakryje růžovej zákal idylickýho píchání, jako kdyby celej svět byl jen a jen o tom jednom. V tom případě a v tomhle stavu mysli, by tě, mě?, či kohokoli měl kdokoli nakopat do koulí a s krvavou boulí nechat ho na dlažbě a v ražbě do hlubin tohohle mrtvýho nitra, měl by pokračovat, dokud z tohohle zasranýho chcípáčka nebude čouhat alespoň trochu lásky. Lásky! Pyčo! Peace! Mějte se rádi děcka! A tim webem si neprošoustejte dětství. Dios!