Tou první z nich byla možnost ubytovat se ve stanovém městečku den před začátkem programu, který startoval v sobotu 2.7. Organizátoři možná správně odhadli, že na něj dorazí daleko větší počet lidí, než v předchozích letech, a chtěli tak ulevit frontám na stanové městečko. Ty se však i přesto prodloužily klidně i na pár hodin. A to z minulých ročníků opravdu nepamatuji.

Další novinkou byla nová stage - šapitó místo starého stanu. Ten nevyhovoval kapacitně, často v něm bylo nedýchatelno, v šapitó nově přibyla místa k sezení. Původně jsem byl k sedačkám na rockovém festivalu skeptický, ale brzy jsem je ocenil u kapel, které vyžadovaly spíše pečlivý poslech, než pohyb, jako například hned první den Republic of Two. Naopak stále šťavnatý Žlutý pes mě tradičně zvedl ze židle, podobně jako Xindl X stovky svých mladých fanynek. Naproti tomu mne znovu posadili, ač energičtí, Cocotte Minute. Přemýšlím, jestli jsem na jejich hudbu moc mladý či moc starý, a zda jsem zaspal „Měl bych tě sejmout“, nebo ho prostě nehráli.

Téhož dne se na malé „Showcase Stage“ představilo několik revivalů – od Guano Apes po U2. Z nich stojí za zmínku snad jen překvapivě zdařilá napodobenina System of a Down. V příštích dnech se zde pravidelně střídaly zajímavé kapely našich blízkých sousedů, v neděli Poláci, v pondělí Slováci a v úterý Maďaři. „Talent & Jam Stage“ ve vedlejším hangárku byla pro změnu zasvěcená ryze českým mladým projektům. O to více mne překvapilo, když jsem zde mezi nimi v sobotním programu nalezl starý známý punkový Volant. Potěšilo však, že i před mladým „komerčním“ publikem RfP měli pánové vcelku úspěch.

 

V něděli ráno lilo snad nejvíce, co jsem na RfP zatím zažil. Nuda mě ale nakonec vyhnala ze stanu na oběd, který jsem si vychutnal pod stříškou jednoho ze stánků před čerstvě postavenou velkou stage. Její program zahajovala sympatická zpěvačka Debbi. Hudebně rozhodně neurazila. Je ovšem nutno dodat, že ještě téhož dne ji roznesla na kopytech její žánrově příbuzná Kate Nash. Většina z nás od ní čekala podobné nůďo jako u Debbi, Katuš ale předvedla takový nářez, že roztancovala nejednoho překvapeného posluchače. Pro mě rozhodně jeden z nej momentů festivalu.

České kapely na velkých pódiích (respektive na jednom) ten den předvedly standardně solidní show – songy od kapel jako Sto Zvířat a Chinaski už bez toho všichni známe nazpaměť. Co se týče dalších zahraničních hvězd, RfP přiveze dost velkých vždy, letos však bylo velmi znát, že publikum festivalu značně omládlo. A mohl za to právě line-up. Před pop punkem Sum 41 (pod pódiem se v té zběsilé mačkanici stejně nedalo hnout) jsem utekl do stanu za svým idolem Jiřím Schmitzerem. Tam byla atmosféra dokonalá, došlo samozřejmě i na hymnu „Máte na to“ (kdo nezná, doporučuji stáhnout na bandzone.cz, bude se vám líbit). Místo zpívánek Paramore jsem se šel pro změnu řádně posílit do stanového městečka, slyšel jsem ale, že i přes momentální hlasovou indispozici podala jejich zpěvačka velmi dobrý výkon. Podobně jsem vynechal i Bullet for My Valentine, o kterých mi přátelé řekli: „Bylo to... hlasitý.“

První mínus festivalu dávám za časovou kolizi v programu, kdy se proti sobě objevili čeští Nightwork a anglický elektronický hardcore The Qemists. Z nich jsem s těžkým srdcem zvolil druhou možnost, odměnou mi byla kvalitní a velmi energická párty pod pódiem. Qemists jsem si užil královsky, ale z doslechu vím, že Nightwork byli také dokonalí.

V neděli vystoupila řada punkových či hardcoreových formací, na které jsem však neměl náladu, den jsem tedy poklidně zakončil s jednou z mála „houpavějších“ kapel festivalu – United Flavour.

 

Pondělní mraky rozehnali Pipes & Pints s odcházejícím zpěvákem – a pozitivní energie, kterou přivezli, byla tak intenzivní, až jsem si ji musel trochu vytmavit s nadějnou českou Killerpandou. Ta sice nemusela být pro každého úplně stravitelná, to i slovenští alternativně-taneční Lavagance byli proti nim popík, obě kapely ale znatelně zpestřily program.

Naprosto dokonalý kus hudebního řemesla předvedli John Butler Trio. Publikum krásně rozhýbali, i přes řadu nemilých technických obtíží, které jejich vystoupení nuceně zkrátily. John Butler z toho prý byl docela naštvaný, jak mi prozradili šťastnější spolužáci, kteří na zbylé dva členy kapely narazili v areálu. Představa, jak s nimi spokojeně baští trdelník, i ta ukrutně rychlá a přesná kytara, mne budou strašit ve snech ještě dlouho.

Další hvězdy, třeba White Lies a The Wombats hráli fajn, ale je to hudba pro holčičky. Škoda, že jsem nestihl Pavla Bobka (nesmějte se), Wohnouty apod. Uniknout jsem si nechal My Chemical Romance, Divokýho Billa i Levellers (pokud vás z celého RfP nejvíce zajímají právě takovéhle kapely, můžu vás odkázat na net, je tam toho o jejich vystoupeních plno). Kele (taneční, sólový projekt frontmana Bloc Party) už mi ale neutekl. Byl sice odsunut do stanu, což je ale dobře, atmosféra tak byla klubovější. Zatančil jsem si i u Asian Dub Foundation.

Kdo nadával, že na John Butler Triu bylo málo lidí, kteří jejich hudbu docenili, ale o vystoupení americké legendy Primus mlčí, zaslouží setnout hlavu. Atmosféra extrémní s lehkým retro nádechem, basa božská, „zpěv“ z Marsu – nejlepší koncert, který jsem kdy zažil, a že jsem toho viděl hodně. Do hajan mě pak poslala tradiční závěrečná párty s českými Skyline.

 

Na hudbu jsem v úterý už neměl moc náladu, festival ale nabízí i jiný program. Den jsem zahájil koupákem v nedalekém rybníčku. Jindy tam bývá vedro a hlava na hlavě, tentokrát tu byla ledová voda, pár diváků sledujících aquazorbing, tak tři plavci. Dost času jsem strávil ve stanu ČVUT u konzole Wii, pár pokusů, hlavolamů a spousty dalších vychytávek. Navíc zde pouštěli hudbu z Radia 1 a Wave, což mi sedlo lépe, než momentální program RfP.  Celé dvě a půl hodiny zakončoval své kinoturné Kryštof – zajímavé, ale zdlouhavé. Do „kotle“ (žádný tam nebyl) jsem vyrazil pouze na svou srdcovku Mikrokosmos a před dalším videem jsem prchl zpět k ČVUT. Zaujala mne dechovka Kočičkové, Kujoonů a Nohavici (nikoliv Jarka, což mnoho neinformovaných překvapilo). Vtipné, ale příliš těch mladých a rockových posluchačů asi neoslovili, víc se mi líbili taneční Lus3, dokonce tolik, že jsem si je jel zopakovat na festival Povaleč. Před Niceland jsem dal přednost mexickým Molotov, kterým jsem sice moc nerozuměl, ale užil jsem si je i tak. Zajímavé bylo, jak si muzikanti mezi písněmi prohazovali nástroje.

Charlie Straight, dámy prominou, nesnáším. Minulý rok jsem je viděl tuším ve stejný den, jako The Kooks, a ve světle těchto anglických hvězd mi přišli nejmíň stokrát směsnější, než Debbi před Kate Nash, proto jsem si je nechal letos ujít, stejně jako již dobře známé Sunshine. Oproti nim mě Vypsaná fiXa zatím ještě neomrzela, po ní jsem místo hvězd Jimmy Eat World vyrazil na Buty. Pak následovali Tokyo Ska Paradise, muzikanti výborní, přesní, ale ničím jiným příliš nezaujali. I tak byl ale znát obrovský rozdíl mezi nimi a pondělními ultranudnými Polemic, které by strčili do kapsy i Sto zvířat.

Japončíci odstartovali nadupaný závěrečný večer festivalu. Následovala hvezdná smršť – nejdříve Beatsteaks, německý „alternativní“ rock, který se postaral divákům, kteří sledovali koncert z kopečku na okraji stage, o úžasnou podívanou, když své publikum navigovali: „sit down, grab the dirt... jump and throw!“ Následoval projekt The Streets – bílá hip-hopová legenda. Mrzelo mě, že jsem ještě neměl nastudované všechny jeho texty, M. Skinnerovi rozumím každé dvacáté slovo už z nahrávky, natož naživo. Jinak ale výborná show. Až na pár modřin jsem si nebývale užil i Pendulum, i když jejich tvorbu zrovna nehltám. Nefér mi přišlo postavit vůči těmto hvězdám do programu Prago Union a Tata Bojs, k slzám mne však dohnala kolize dvou elektro-tanečních lahůdek: chytrých Digitalism a divoženek s nástroji „od synťáku po digeridoo“, australských Loonaloop. První jmenovaní mi přinesli můj druhý festivalový orgasmus. Moc nechápu, proč měli tak prořídlé publikum, bylo to možná tou pozdní hodinou. Australanky mi pak obstaraly krásnou, ač nechtěně krátkou, tečku za celým festivalem. Když jsem se ještě rozplýval nad jejich beaty a žebral u toho u zavírajících stánků o jídlo za výhodnější ceny, bylo mi jasné, že příští rok má RfP mou účast jistou.