Je málokdo, kdo by neznal ten věčně sdílený, věčně kolující, rady dávající web. Poradí vám vše, jak se oblékat, jak vydělávat, jak se ptát, jak žít, jak milovat. Ke všemu praktický návod, který vás za ťapičku motivačně dovede k poznání sebe a tak nějak celého světa. Nebo to alespoň tvrdí. Všude jen 8 přísah, 7 důvodů, 3 dovednosti, 5 chyb. Vše nalajnováno v barvičkách dokonalých rad na dokonalá řešení pro dokonalý život, (který však není nikdy zcela dokonalý, dodá fištrónský přemoudřelý autor). A pod článkem můžeme pak číst desítky uslzených vzkazů o té nezměrné inspiraci, změně, duševní proměně, která čtenářstvu byla dodána v jedenáct večer těsně před ulehnutím a probuzením se do neinspirujícího, nezměněného a duševně stejného rána.

Pach dokonalosti

Rady tohoto webu a rovněž i většiny motivačních řečí, mají plíživý odér reklamy. Takovou neustálou slupku dokonalosti, ideálnosti. Vše se zlepší, když na sobě budete pracovat, když najdete sám sebe, když objevíte vztah k sobě a k ostatním a další halda plků uslazených, jak ruce dítěte prvně žeroucího vatu. Přesto se bude každý text tvářit tvrdě – bude upřímný, silný, jdoucí k věci, asi jako každoměsíční porady v práci, škole, v týmech, divadelních spolcích a kapelách. Teď s tím pohneme, teď s tím něco uděláme, teď si povíme o motivaci, cílech a svět i náš život bude lepší. Pokud se tahle firemní hantýrka objeví v byznysu, budiž, ať si tam motivační šéfové kušní svoje. Nicméně vliv těchto článku, vliv tohoto matlání, se vám postupně objevuje i ve škole, v zájmových kroužcích, či dokonce v osobní komunikaci. Vše musí mít cíl, smysl, účel, motivaci, musí se objevit nasazení, chtění, abychom šli vlastní cestou, poznali sami sebe a měli vlastní energii k vlastním úspěchům. A to je vám schopný vyblít člověk, který po vás chce nakreslit obrázek, či se kterým si chcete zahrát šachy, nebo snad pro kterého občas napíšete pro potěchu pár řádek.

Každá doba má svůj jazyk, své specifické obraty, své frazémy, plytké patosovité formulace a FirstClass.cz je výstavní skříní tohoto specifika. Jazyk dokonalosti, jazyk věčné pozitivity a optimismu, jazyk reklamy, kde nic není nezvládnutelné, kde vše je krásné, kde vše se vyřeší pomocí rad a motivace. Všichni spějeme k dokonalosti, úspěchu a štěstí. Stáří neexistuje, a pokud ano, opomíjíme jej, či se k němu zahanbeně hlásíme. Všechno je mladé, krásné, úžasné. Všichni se změníme po přečtení článku, knihy, knihovny…

Nutnost negace

Tento jazyk, články a motivační řeči přijdou mi jako vraždou nedokonalého. Přenáší finanční a byznys „filosofii“ do běžného života, s tím je spojené vítezství západní výkonnosti, korektnosti a institucionalizovanosti. Jedinec se stal motorem na dokonalost a štěstí. Myšlení se omezilo na zisk a úspěch. Na věčné směřování kupředu. Tyto tendence jsou krutým vybíjením všeho, co nás neposouvá dále, co není prospěšné našim cílům. Našim! Jakási ignorace celku. Neochvějný individualismus a nezměrná pozitivní víra v dokonalé fungující já je utopií dneška. Onen absolutní pozitivismus musí být střižen negací, jinak se z něj stane patetické láskování a sluníčkomrdství po všech koutech, které jde proti přirozenosti a nedokonalosti lidského ducha. Hlásám nutnost negace, pochybnosti, nedokonalosti! Já chci smrdět! Chci se chovat mimo šablonu rozumnosti! Šílet! Chci být hrubý k některým lidem, chci nepoznávat sama sebe, chci dělat, co mě nebaví, chci podvádět, chci neposlouchat, nenaslouchat, nehledat motivaci, ztrácet se, nespat, ubližovat si a občas chci umřít. Tak jako chci žít, mít radost a být šťastný (bla bla). Ve všem koupat se, polykat tuhou naftu spolu s pochutinami celého světa. Chci mrdat, psát a umřít. A mlátím zde těmito slovy, protože slova měknou, bezobsažní, hodnoty se blijí všemi směry, abychom si pak všichni tou věčnou profanací velkých slov zalepili hubu i mysl. Nezbývá, než rozbít slova a začít znovu…

Změna nezměna

Ač se autorům webu a všem těm motivačním žaboblabům nedá upřít, že mnohým poskytují příjemné zamyšlení se nad životem samým, kterého je věru málo, poskytují jen drobty. Jen ubohé zjednodušení tak závažné věci. Hruškovy rychlokvašeniny oproti propracovaným jídlům a delikatesám. Jistě, hezky se čtou, hezky se pojídají, ale k reálné pomoci, k reálnému vnímání člověka mají daleko. Vždyť nikdy vás nezmění článek, kniha. Chce to léta dřiny, práce, tisíců motýlích křídel, vztahů, změn, kopanců, probdělých nocí, vyprášených gobelínů, aby se vůbec cosi pohnulo. A v tom spočívá šlendrián zmíněného webu a všech motivační výsmažků, nabídne jen slupku, jen ulepený bonbón, kterého si cucnete, a přilepí se vám k němu zuby a celé patro. Je to jen letmé zamyšlení nad sebou samým. Dál se už nehnete, budete cucat a olizovat rádoby dokonalé fráze nesoucí šťastný život, aniž byste reálný někde někdy žili či viděli. A po přečtení moudrého článku, si já i vy vyhoníme (vy dámy, dělejte si, co chcete), vypneme počítač, a ráno půjdeme do té samé školy, do té samé práce, abychom večer mohli hltat články o změnách a snít o svůdné kariéře motivačního spíkra, kterým se nedej bože staneme.

A jelikož většina zmíněných článku začíná krásným citátem, dovolím si ten svůj citátem zakončit. Slova si vypůjčím od jednoho významného, dokonalého, oslnivého a úžasného muže, který je morálně na výši. Jmenuje se Ivan Horník:  „Z toho bych blil, Milane.“