Grass je čtyřiaosmdesátiletý spisovatel, který údajně ztratil svou autoritu po dlouholetém tajení svého členství v mládežnických jednotkách nacistických složek SS. Proslavil se mimo jiné jako autor románu Plechový bubínek, který zásadně ovlivnil evropskou poválečnou literaturu.

Jeho poslední dílo - báseň „Was gesagt werden muss“ (“Co se říct musí“) - bylo prý vyprovokováno prodejem německých ponorek, které mohou nést i jaderné hlavice, což by mohlo napomoci Izraeli při útoku na Írán, kterým vyhrožuje již dlouho. Mohl by tak „seslat všeničící hlavice do míst, kde se spekuluje bez důkazů o byť jediné atomové bombě.“

Günter Grass se při zveřejnění básně vyjádřil ve smyslu, že je připraven snést kritiku a označení za antisemitu. Tohoto označení se mu posléze dočkalo v reakci Izraelské ambasády. „Musí být řečeno, že patří k evropské tradici židy před svátkem pesach obviňovat z rituálních vražd,“ stálo v ní. Původem polský publicista H. Broder ve středečním vydání Welt napsal o Grassovi, že je to "pěstěný antisemita, který to myslí s Židy dobře.“

Ostatně i mluvčí křesťanských demokratů báseň označil za nevkusnou, ahistorickou a za dílo člověka, který není seznámen se situací na Blízkém východě.

Když Grass mluví o tom, že je znuděn a unaven pokrytectvím Západu, drží se názoru, že Izrael plánuje vlastní jaderný arzenál. V takovém případě je naprosto legitimní otázkou, proč by se také neměla Íránu tolerovat jaderná zbraň? Ale tato otázka má širší souvislosti. Z jakého titulu jaderné mocnosti podporují agresi vůči státu, o jehož jaderném programu se neví ani to, zda existuje? Zvlášť v případě, kdy rozvědky Spojených států hlásí, že se žádná zbraň nebuduje. A Izrael je i přesto možná ochoten riskovat smrt mnoha svých vojáků, aby zničil klíčová zařízení  íránského průmyslu, která například připravují palivo pro jaderné elektrárny.