Rozhodla jsem se naprosto slepě pro Ameriku, zblblá seriálama jako Přátelé a Teorie velkýho třesku, a majíc utkvělou představou, že je to země snů, jsem nemohla bejt víc nekriticky natěšená.  Organizaci, s kterou pojedu, jsem nepřikládala nijakou zvláštní váhu – říkala jsem si: v čem může bejt ten rozdíl? Všechno závisí na rodině, do který mě umístí - na lidech, kteří to zprostředkovávají prakticky nezáleží. Tak jsem si vybrala tu s nejnižší cenou (byla to americká ISE, kterou v Čechách zprostředkovávala kancelář Studyline – to znamená, že já jsem si pohodlně všechno vyřizovala v Plzni a Praze, a oni to pak volali a odesílali emaily do zámoří, kde se teprve děla všechna ta akce), kde mě rok v cizině i s letenkou a vízem vyšel na cca 120 000 (přičemž veškerý peníze se platí jen za zprostředkování – rodina, která si výměnnýho studenta bere, to dělá zadarmo a živí ho na svoje útraty). Nakonec se ukázalo, že organizace vliv má, ale to mi bohužel došlo až v průběhu pobytu. Jedna posílá na venkov, jiná do města, jedna víc kontroluje studenty, jiná jim dává větší volnost, etc.

Po zaplacení zálohy jsem si musela vybudovat profil na jejich stránkách, kde si předem prověřený rodiny prohlížejí studenty a podle popisků, fotek a koníčků si vybírají, kterýho by chtěly (asi jako když si jde člověk do zverimexu vybrat křečka). A tak jsem sháněla reprezentativní fotky, složitě vymýšlela seznamy koníčků, který by mě charakterizovaly jako přátelskou a charakterní osobu, přikládala kopie vysvědčení, doporučení učitelů, napsala dopis, proč chci jet, donutila rodiče, aby napsali dopis o mně, skenovala potvrzení doktorů, že jsem zdravá (dokonce to zašlo, až tak daleko, že jsem přikládala rentgen hrudníku, aby se dosvědčilo, že vážně nemam tuberkulózu) a když jsem všechny tyhle informace sehnala a zkompletovala, organizace zveřejnila můj profil a mně nezbývalo nic jinýho, než čekat, až se někomu zalíbim a vybere si mě.

Asi po měsíci (to už byl konec května) mi přišel e-mail, o tom, že si mne jedna rodina z Louisiany vybrala. V příloze byl přiložen jejich dopis a pokyny k tomu, abych navázala první kontakt a domluvila se na příjezdu. A tak organizace zabookovala letenku a mně začalo poslední obíhání: sehnat si vízum. Musela jsem vyplnit příšerně dlouhej, internetovej formulář, kde se americká vízová kontrola zákeřnýma otázkama (příklad: Jste terorista? Ano/Ne) snažila odhalit moje skutečný záměry pro návštěvu. Poté, co jsem všechno zodpověděla správně, jsem byla osobně předvolaná na americkou ambasádu, kde jsem vyčekala tříhodinovou frontu, a dostala ono dychtěný razítko do pasu.

Datum odletu bylo stanovený, americká rodina informovaná a můj osud byl jistý: letím na deset měsíců do Ameriky.

(Trochu mě mrzí, že jsem se zasekla na pasový kontrole, uletělo mi letadlo, letecká společnost mi ztratila kufr, mojí rodince jsem první tejden (nehledě na mojí školní anglickou průpravu) nerozuměla ani slovo, ale o tom už jindy.)