To jsem si vždycky slibovala a jednou, bylo mi akorát sedmnáct, jsem se rozhodla tuhle iniciační proceduru podstoupit. Začali jsme v Milý Tchýni kolem desáté, ale po dvou pivech jsme se přesunuli do Nevinnýho. Moc „nevinný“ to ale nebylo. Akorát nám přinášeli naše oblíbená Křídla, když ještě před půlnocí do našeho baru vtrhli policajti a odvezli si mě na záchytku s 0,7 promile alkoholu v krvi. Aby se to nepletlo, táta byl zrovna někde na cestách a tak si pro mě musela přijet babička. "Myslela jsem, že mě trefí šlak, když na mě ve dvě ráno ze sluchátka vybafli „Dobrý večer, tady Policie České republiky“, vyčítala mi při noční jízdě Prahou k ní domů. Na rok jsem měla pokoj.

Jenže sliby se mají plnit. Zvláště ty, které dáme sami sobě. Co třeba vlastní osmnáctiny. Jasná volba. Zamluvila jsem klub, pozvala nejlepší kámoše a při vší horečce sobotní noci zapomněla na to, že polovině z nich ještě nebylo osmnáct. A jako na potvoru, slečna u baru, sotva o dva roky starší, než moje grupa, jim prostě nenalila. "More klid, deme do večerky," mrkla na mě Klárka a s pár dalšíma vyrazila ven. Sotva jsme objednali první rundu Rudého slunce, holky už byly zpátky. Koupily si dvě láhve vodky a jeden džus na zapití. Jenže dovnitř je s tím nepustily a tak to statečně exly před vchodem. A účinek byl okamžitý. Klárka netrefila dvoumetrovou uličku a skončila u někoho na klíně, Káča zakopla o stoličku a rozplácla se na náš stůl. Bylo zle. Přiběhli bodygardi, vzaly holky na ramena a šup s nimi na mráz.

Naštěstí Kája musel stejně domů a tak slíbil, že se o ně postará. Objednali jsme ještě Slunce a konečně šli tancovat. Skvělá muzika a další drinky vymazaly nepříjemný začátek a noc konečně dostala spád. Když jsme se pak v půl čtvrtý konečně vrátili k našemu stolu, zjistili jsme, že všechny sklenice jsou prázdné. A peníze už jsme neměli. Nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu k domovu. „Prosímtě, mám to jen tři zastávky,“ odmítla jsem na zastávce nabídku k doprovodu, „za deset minut budu v posteli“. Jen bych nesměla usnout trochu dřív. Probudil mě až řidič v Ďáblicích: „Hele já nevim jak ty mladá, ale já jedu dom. Tahle tramvaj už nikoho nikam nepoveze, jsme na konečný…“