Kuba odjel do Ameriky a začal chodit na iowskou střední školu. Bydlel u rodiny, která ho okamžitě přijala jako sobě vlastního. Kuba tak získal rodinné zázemí a přátele, na které se mohl po celou dobu studia obrátit. Což je pro život za oceánem, který vás dělí od těch nejbližších, velice podstatné.

Když jsem seděla u Skypu, abych Kubu patřičně vyzpovídala, volal mi z auta zaparkovaného u McDonald‘s. Musel přiznat, že jedině tam nalezl alespoň trochu životaschopnou wifi, protože, jakkoliv to zní nepravděpovobně, v Americe, zemi neomezeneých možností, nemají 100% pokrytí.

Při jeho dalších slovech se mi až nechtělo věřit, jak neuvěřitelně pozitivní vyprávění z prostředí Iowy, bylo.

Nejenom, že potom co nastoupil na školu, měl ještě lepší známky než na domácí škole, ale dokonce okamžitě začal hrát za školní basketbalové družstvo. Zvládal tedy na vysoké úrovni školu, tréninky šestkrát týdně a dokonce si po pár měsících našel přítelkyni.

Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kuba se navzdory nováčkovství mezi svými spolužáky stal řádným členem pěveckého sboru, vyhrával po iowských farmách na kytaru, jezdil na robotické soutěže a začal po Americe cestovat. Jeden z jeho tamních cílů bylo navštívit večerní Chicago, což se mu později také povedlo.

Trochu pohádková cesta za oceán, ne?

No, po čase mě upřímně tahle jeho pozitivní energie, kterou neustále vysílal do Čech přes Facebook, začala docela provokovat. Na druhou stranu ale bylo krásné vidět člověka, kterému se daří uspět takřka ve světovém měřítku.

Z Kubova vyprávění jsem se ale především dozvěděla samé neuvěřitelné klady o americkém vzdělávacím systému, který bych chtěla zažít na vlastní pěst.

Američané vidí možnost přijmout zahraniční studenty jako obrovský přínos evropské kultury pro jejich studenty, kteří, a to nikoho asi nepřekvapí, moc povědomí o jiném "světě" než tom jejich, nemají.

V Iowě se také uplatňuje výuka z domova. Ta je určena studentům, kteří mají to štěstí, že se narodili příliš daleko od své školy, a tak je rodiče učí v teple domova. Znalosti studentů jsou následně ověřovány v pololetí u zkoušek ze všech předmětů. Předměty jsou tu pouze pololetní, nikoliv roční. Po půl roce si tedy můžete zvolit úplně jiné volitelné předměty. Zajímavé je, že děti z domácích škol, dosahují nejlepších výsledků.

Podmínky v hodnocení by měly být pro všechny rovné. Tento systém konec konců slouží podobně jako naše maturita – v Americe konečnou šrotující zkoušku za celé 4 roky studia nemají. 

,,Aktivitami je to tu nabušené a neplatí se za ně vůbec nic!“

Kuba není zdaleka jediný, kdo hned při začátku studia začal sportovat. Američtí studenti jsou totiž ke sportu velmi motivováni.

Sport tu není brán jako naprosto odlučitelná součást systému, ale jako jeho nedílná součást. Studenti jsou systematicky vedeni k pravidelnému sportu, který je naplňuje.

A v čem vězí tato motivace a tajemství skloubení náročné školy i sportu dohromady?

Jakmile má student z nějakého předmětu horší průměr než 2,00 (sami se zamyslete, jaký průměr máte vy), nemůže za školu hrát a chodit na tréninky. Výuka trvá maximálně do 15 hodin odpoledne, aby studenti měli možnost výhodně skloubit studium s mimoškolními aktivitami. A co je nejlepší? Tyto aktivity jsou všechny zdarma!

"Jo, pořád to tu jede," podotýká Kuba ke konci našeho rozhovoru.

Trochu rozdílný přístup, že.

Kuba se nechal zlákat Amerikou a do naší kotliny se už nevrátil. V současné době studuje engineering na vysoké škole.

Resumé

A jaké z Kubovy zkušenosti plyne ponaučení? Nečekejte na Erasmy, které jsou spíše takovými výlety než opravdovými studijními pobyty, a vyjeďte do světa už na střední. Stačí trochu pogooglit a sbalit kufry!