Tam, kde svítalo na lepší časy, se opět stahují mračna. Několik málo dní nazpět se ukázalo, že i v okolí zmiňovaného Činoheráku, neboť nově poskládaný magistrát má opět problémy s vyplácením dotací, tentokráte kvůli údajným byrokratickým kiksům. Jak jinak, než vycucaným z palce na noze – ANO, přesně z té velké, ošklivé a plné boláků. Nicméně původně jsem se o dalším házení klacků pod nohy ze strany ústecké radnice v článku zmiňovat nechtěl. Měl být celý věnován Experimentálnímu prostoru Mumie, klubu zaměřeném na alternativní hudbu a kinematografii a zároveň jednomu z ostrůvků kultury, které v Ústí doposud přežívaly, či se pokoušely přežívat. Mumie se však během května uloží ke spánku do pomyslného sarkofágu a na konci měsíce se za její existencí zabouchnou dveře docela.

Zlomená hůl

Proč tohle místo, které v posledních téměř deseti letech vozilo do Ústí nejzajímavější kapely široko daleko, končí? Jak by řekl jistý opeřenec z Večerníčku o Králících z klobouku: „Nezájem, prostý nezájem.“ Je snad jen shodou okolností, že nezájem o Mumii projevil i majitel prostor, které klub pronajímá – snad proto, že jiný nájemník by mu mohl přinést zajímavější zisk z lukrativního prostoru v centru města. Jaký je skutečný záměr se ukáže časem, nicméně proti soukromému vlastnictví nelze mnoho namítat. Leda spílat do kulturních barbarů. Ale i kdyby klub nekončil s vypršením nájemní smlouvy, nejspíše by to ničemu nepomohlo.

V hlavní roli totiž stojí ignorace ze strany lidí, bezhlavého stáda, jehož představy o kultuře formuje brainwashing Evropy dvě a nesmrtelný Míša David. Nebo jsou lidi prostě jen líní zvednout zadnici ze židle, nechat stovku na vstupném a užít si něčeho, co je v průmyslové metropoli stále nedostatkové zboží? Zřejmě obojí zároveň, protože nic jiného než stále živé komunistické vypalovačky nejspíš Ústečáky z pohodlí domova (či hospody, dle chuti) nevytáhne. Stejně tak je tristní, že i studenti univerzity, jejichž kampus je coby kamenem dohodil, nejeví dle slov majitele o Mumii (a vůbec o dění ve městě) výraznější zájem. Není se proto co divit, že nejeden nad pořádáním kulturních akcí v takovém prostředí láme hůl, a těm, kterým na existenci alternativy ve městě alespoň trochu záleží, zůstává leda hnusná pachuť v ústech.

Soukromý faraonův pohřeb

Nezbývá než se podivovat nechtěným souvislostem. Když ve starověkém Egyptě umíral faraon, jeho mumifikované tělo snášeli do hrobky stavěné tisíci lidí a bylo kolem toho docela haló. O pár tisíc let později pohřbívají Mumii, byť zděnou, s kinem a barem s fajn obsluhou. Uloží ji do hrobky, kterou tisíce lidí vystavěly z nezájmu a ignorace a navrch na ni ukázaly holou zadnici. Fakt, že na pohřeb přijde vzhledem k počtu obyvatel sotva statistická chyba, je už jen hořkou tečkou za kulturou, která pomalu ale jistě mizí, jakkoliv hnilobnému nezájmu vzdoruje, seč může.