Prve, ujasněme si trochu jednotlivá fakta: oním nejmenovaným městem je Ústí nad Labem. Neoblíbeným divadlem budiž Činoherní studio, vyhlášená to scéna pro svůj netradiční a velmi osobitý přístup k divadlu. A politik? Snad kdokoliv z houfu radních, kteří v Ústí sedí u koryta a nepokrytě nabírají plnými hrstmi. Pro naše účely jím budiž Jan Eichler. Na začátek hostiny začete vlažně - obměníte správní radu divadla, abyste získali přehled nad financováním (čti hraným repertoárem). Samozřejmě se jmenujete jejím předsedou a nikomu o změně neřeknete. Původní rada se o svém nahrazení dozví o tři týdny později, a to ještě z novin.

Hlavní chod

O pár měsíců později odstřihnete stejně potichu divadlo od peněz změnou financování. V zájmu transparentnosti zavedete namísto přímých dotací grant, o který se bude divadlo ucházet ve výběrovém řízení. Aby byla jistota, že přívod peněz zastavíte stoprocentně a ještě budete mít čisté ruce, rozdělíte grant na dvě části, přičemž první část nevystačí pro celoroční provoz, a ta druhá bude studiu užitečná zhruba tolik, co elektrospotřebiče křovákům. Vzhledem k tomu, že to nejlepší jste ze stolu vyžrali trochu kvapem, zbývá jen přihřívání polívčičky. Totiž poslední naděje na existenci divadla. Samozřejmě tuhle nudnou práci hodíte na nějakého kamaráda, který té partě nespokojených komediantů naslibuje hory doly a nakonec je pošle k šípku.

Moučník, prosím!

Na závěr se postaráte o to, aby se celé tragikomedii dostalo grandiózního finále. Během jinak veřejného jednání zastupitelstva zarezervujete veškeré místo na sezení úředníkům magistrátu. Veřejnost odsunete na galerii, odkud nebude moci do dění zasáhnout, a dovnitř si pustíte pouze vybrané pisálky.

Na samý závěr jednání odklepnete peníze na provoz divadla do konce sezony. Odklepnete je ale divadlu, které se sice jmenuje docela stejně, jeho existenci jste si ale právě vycucali z prstu. Staré divadlo pošlete do likvidace. Celé vám to pokazí jen hysterický herec Jiří Maryško, který vám vmete do obličeje cosi o sviňárně a následně si dovolí vám ubalit prvotřídní facku. Když překvapivě zjistíte, že facka stále nezpůsobuje ani otevřené zlomeniny čelisti, ani krvácení do břišní dutiny, rebel odejde od policie pouze s pokutou.

"Chce se mi zvracet!"

Nejde jen o tuto kultovní větu v podání Václava Postráneckého, jakkoliv se s ní ztotožňuji. To, co jsem popsal výše, je stručný průběh událostí posledního měsíce, ze kterého by mělo být blivno nejenom mě, ale každému, kdo má v hlavě trochu víc než jen vidinu koryta. Likvidační praktiky radních ve snaze umlčet a ovládnout jeden z mála ostrovů svobodné kultury v regionu jsou v demokratické společnosti nepřípustné a nechtě dosvědčují, že něco jako demokracie na severu Čech prakticky neexistuje. Radní přitom nejsou schopni podat adekvátní vysvětlení, namísto toho se schovávají za trapné mlčení a ještě trapnější prohlášení, že si Ústečané zaslouží slušné divadlo, kde se před diváky nezvrací.

I kdyby nešlo o výmluvu, jež má zastírat fakt, že jsou občansky aktivní herci trnem v oku pánů konšelů, nikdo nemá právo určovat, co je slušné a co už je za hranou. Co se hrát má a co nemá. Tím spíš, když dvaadvacet tisíc podpisů sebraných v petici na podporu "Činoheráku" nasvědčuje tomu, že lidi o legendární scénu stojí. I se vším zvracením. Namísto toho jim byl nadělen politicky korektní paskvil, ve kterém se bude hrát podle toho, jak magistrát města pískne, čímž se radním města podařilo něco, co se nepodařilo ani komunistickému režimu, ani povodním z roku 2002. Ukončit více než čtyřicetiletou tradici kvalitního divadla, které těžko hledá konkurenci nejen u nás, ale i za hranicemi. A za to bych Jiřímu Maryškovi přispěl na pokuty za dalších pár facek.

foto: http://bit.ly/1fZ9YKD