Kam jedeme, tati? Příběh plný emocí, při kterém vás zamrazí
Autor: Aneta Prozrová (29. 11. 2012)
Opustí vás partner/partnerka. Okradou vás. Zradí vás nejlepší přítel. A to všechno v jeden den. Zní to jako horor? Možná. Ale jak potom správně nazvat situaci, kdy se vám narodí rovnou dvě mentálně postižené děti? Kdy je vezete autem a jedno z nich, to desetileté, neustále dokola každý den opakuje tu samou větu „Kam jedeme, tati?“. Kdy se pokoušíte smířit s tím, že si ani s jedním nikdy nebudete schopni jako rodič povídat o škole, o dospívání, o jeho přátelích…? Protože nikdy do školy chodit nebudou, přátele nepoznají a hlavně nikdy mentálně nedospějí… Kdy se vám život nevratně změní ze dne na den v peklo, které jste ani v nejmenším neočekávali.
Knihu Jeana-Louise Fourniera bychom mohli nazvat deníkem, kde si spisovatel ulevuje od tíživých pocitů zcela netradičním způsobem. Zaznamenává zde společně strávené chvilky se svými dvěma syny. Jak? Každou událost vypráví jen v několika řádcích a zakončuje ji pointou, která vás úplně ochromí. Nejednou vás při čtení zamrazí v zádech. Možná se nevyhnete slzám. Fournier totiž skutečně emoce skrývá za ironii a každá kapitola je plná cynismu. „Nestydíš se, Jeane-Louisi, že se ty, jejich otec, vysmíváš dvěma malým capartům, kteří se ani nedokážou bránit? Ne. To totiž neznamená, že bych je neměl rád,“ píše například autor ve své knize. A právě to, je na tom příběhu tolik zdrcující. Co mu vlastně zbývalo? Jak si má člověk v takové situaci počínat? Jak se má povznést nad ty nejhorší zážitky? Nejspíš sebrat poslední síly a pokusit se dívat na svůj příběh jinýma očima...
Kniha je nesmírně působivá. Příběh ve mně zanechal dodnes spoustu emocí. I přes jednoduchost příběhu, jsem se nad četbou stále pozastavovala a musela přemýšlet. Nad životem a nad mými zdánlivě obrovskými problémy, které jsou ve skutečnosti jen legrace. Jednou se jich mohu zbavit, dokážu je přeci vyřešit. Ale pak tu jsou problémy, které jsou neřešitelné. Jenže to už si jen málokdo z nás uvědomuje...
Tato kniha nepatří jen do rukou rodičů handicapovaných dětí, jak by se mohlo zdát. Podle mého názoru by si měli Fournierův příběh přečíst všichni. Člověk se zamyslí nad svým životem a začne si najednou více vážit zdraví. Je třeba si uvědomit, že v životě existují mnohem důležitější věc, než jsou peníze a kariéra. A věřte, že právě Jean-Louis Fournier vás o tom rozhodně přesvědčí.
Hodnocení: 100%
Komentáře