K šarmantnímu Bencovi jsem se dostala čistou náhodou, a to přes dnes už o něco známější sociální síť Couchsurfing (tahle stránka umožňuje cestovatelům z celýho světa zkontaktovat člověka skrze jeho profil a zařídit si tak ubytování zdarma, získat informace o dané lokaci, nebo se sejít na kafe s místím domorodcem). Bence je mladej kluk, co rád fotí. To byl prvotní dojem z jeho trošku stroze vyhlížejícího účtu. O to víc jsem pak byla paralizovaná jeho vyprávěním o půlročním žití v Číně, výčtem výstav, co už proběhly, a fotkama samotnejma. "Fotils pro nějakej časopis, co bych třeba znala?" "Hm…řiká ti něco Elle?"

Ač je módní fotka nejhlavnějším zdrojem financí a Bence má pro ni neuveřitelnej cit, rozhodně to není maximum, co ze sebe dokáže dostat. Jeho vlastní projekty se vyznačujou neuvěřitelnou čistotou, klidem, jako kdyby do sebe všechny části perfektně zapadaly. Měkký světlo dodává fotkám na něžnosti, která perfektně pasuje k fotografově nejoblíbenějšímu objektu – čemukoli, co se vznáší. Lítající holky z jeho projektu Floating nedávno ale vystřídalo zachycení kontrastů života v Číně, které se odráží i v soboru Urbanite.

Jak ho napadlo začít fotit, sám neví, prostě si v sedmnácti řekl, že je to dobrej nápad, že měl k focení vždycky blízko, a začal. Vystudoval bakaláře na Maholy - Nagy University of Art and Design v Budapešti, a to v oboru fotografie. Jenže pak nastala půlroční odmlka, kdy v Číně pracoval pro Brand magazine, cestoval, fotil. A tak mi vůbec nepřijde divný, že po návratu nemá chuť vracet se k magisterskýmu studiu a radši by se věnoval vlastním projektům a výstavám. I když jak sám několikrát zopakoval, kdo ví. "Life is too short for everything," prohodí pak trošku sklíčeně.

A tak se otřepává z návratu do reality, zvedá neustále zvonící telefon, mezi řečí retušuje tvářičky modelkám. Ač říká, že jeho vlastní fotky jsou víc než "fashion." Ke starýmu analogovýmu řemeslu moc nepřičuch, a tak se drží svýho digitálního miláčka a moderních technologií. Jen co z něj vylítnou slova o nepřátelskym vztahu ke kinofilmu, spěšně dodává, že to přeci neznamená, že devadesát procent jeho práce je photoshop, jak si spousta lidí myslí. A je vidět, že mu na veřejnym mínění dost záleží. Přetrvávající úsměv mizí s první neopodstatněnou kritikou jeho práce někde na sociální síti a vážně ho to rozlítostní. Tak poněkud bizarně utěšuju prakticky neznámýho člověka a mávam na něj francouzskou knížkou s přebalem jeho vlastní fotky, co mi před chvílí sám ukázal. "Koukej, stojí jenom pět euro. Moje fotky sou levný, co?" Poslední větu pronáší s ironickym úsměvem a navrácenou sebejistotou. Nutný podotknout, že když jsem brázdila centrum Budapešti a narazila na galerii X6, za jejímiž okny se na mě smála totožná Bencova fotka jako na obalu Une femme avec personne, došlo mi, že jeho fotky jsou všechno, jen ne levný.

Co se Bence po jeho lidský stránce týče, je to vážně dost zábavnej člověk. Rád by měl čtyři nebo pět dětí, ale spíš těch pět. Dům na venkově nebo podkrovní byt v centru kterýhokoli velkýho města, kde by si čet noviny a art magazíny, knížky ho totiž moc nebavěj. To, že chce vystavovat v největších galeriích moderního umění jako je TATE nebo MOMA, zas takový překvápko neni. „I když to bude až po smrti, tak to bude cool." Plán dokumentovat každej den v nemocnici až bude starej a bude umírat už je zas trošku jinej projekt. A v hlavě toho má spoustu.

Rozhodně je to inspirací přetejkající osobnost, která mě okouzlila v prvních pár minutách. „Každej má talent, ne každej ho objeví. Jsem si tim jistej." Je to sice maličko klišé, ale on má vážně tu schopnost o tom lidi přesvědčit. Nemá oblíbenýho fotografa, detaily jeho úspěšně nastartovaný kariéry jsem z něj musela tahat. On si totiž radši povídal o domu u Balatonu, kde bydlí jeho rodiče, ukazoval mi fotky ze svatby jeho sestry, přesvědčoval mě, že prostě musim vidět film Inception.

A pak si mě vyfotil.

(http://bencebakonyi.com/)