Práce mi poručila, abych vyrazil na dvoudenní pracovní cestu do Madridu. Osud zase chtěl, abych tam letěl v den, kdy se hrálo El Clásico – Real Madrid x FC Barcelona. Těšil jsem se jak malý kluk, že ochutnám tu atmosféru, že poznám, jak fandí Španělé největší fotbalové události v jejich zemi. Stalo se ovšem to, že jsme získali jen let v 8 večer, tedy v době výkopu. V letadle to byly útrpné 3 hodiny napětí. Dosedli jsme (let strašný, děkuji za optání), počkali na kufry (dočkali jsme se jako jedni z posledních, asi poznali, že je český, tak ho hodili do kouta), vylezli ven a to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech…

Tím, že se hrálo na Nou Campu, největším fotbalovém stánku v Katalánsku, jsem nemohl očekávat, že budou všichni v ulicích a provolávat. To ne, ale aspoň nějaká reakce. Telefon, ha, Wi-Fi…2:2? No, dobře. 2 góly Ronaldo, dva Messi, to zní fér. Dva největší muži planety, co se týče fotbalu, tak to asi má v takovém utkání být. Ale že to nikdo neprožívá? To se mi prostě nezdálo.

Dorazili jsme na hotel, ubytovali se, a i když byla jedna hodina po půlnoci, vyrazili jsme na pivo do nejbližšího baru (hospůdka v americkém stylu, moc příjemný podnik s dobrým kvasnicovým pivem…německým). Hrála tam televize, ukázky z El Clásica, tak aspoň něco. Jenže nikdo tomu nevěnoval pozornost, nikoho to nezajímalo. Snažil jsem se neukazovat příliš najevo, jak moc nejsem místní, tak jsem se profesionálně zeptal barmana: „Real o Barcelona? Que es mejor?“ V záplavě slov, kterým jsem nerozuměl (možná je to mojí absolutní neznalostí španělštiny) jsem rozuměl tři slova – mejor, Barcelona, Messi. Takže číšník v srdci Madridu a fandí Barceloně? No dobrá, to bude asi omyl.

Jenže on to takový omyl není. Ráno po snídani jsme se dívali na televizi – dozvuky zápasu, situace atd…Zatímco u Barcelony ukazovali, jak se Messi obratně pohyboval po hřišti, u Realu pustili chorály Katalánců, z nichž jeden byl něco, co obsahovalo Mourinho (trenér Realu Madrid) a teatro (divadlo) a druhý byl čistě tonto! (ňouma). To bylo ve chvíli, kdy se Ronaldo netrefil do míče a jen promáchl vzduchem. Co naplat, musí se do práce. Jelikož nás hostili Španělé, první věta při seznámení byla o fotbale. „Tak co? Co jste na to říkal? Komu jste fandil?“ Jeden byl z Barcelony, tak to bylo jasný. Druhý Španěl byl z Madridu a fandil…Barceloně. „Real jde do háje. Ronaldo je sice skvělý hráč, který má brilantní formu, ale…Je to arogantní idiot.“ No, to jsem upřímně nečekal. Fandí tu kruci někdo místním?

Čísla sice mluví za vše, ale rozhodně ne takovým způsobem, abychom z nich mohli dělat závěry. 35 milionů fanoušků na Facebooku pro FC Barcelona, 32 milionů pro Real Madrid. Je dost možné, že fanoušci jednotlivých hráčů tato čísla otočí, ale…Jen 10% rozdíl není zas až tak velká odchylka. Tak jak to, že jsem nenašel během 12 hodin žádného fanouška Realu?

Večer se konala pracovní večeře. Meeting všech zúčastněných v restauraci. Já jako junior jsem jen seděl, užíval si jídlo a poslouchal. Když jsem mluvil, řekl jsem blbost a jelo se dál. O večeři zas až tak nejde, jde o to, co se dělo před ní a po ní – cesta taxíkem. Jeli jsme s Rakušákem, který uměl italsky a věděl, že se domluví i s místními, tudíž se dal do řeči s taxikáři. První pán byl z Kolumbie, přistěhovalec s dvojím občanstvím, tři děti, mizerný plat, druhý pán rodilý Madriďan, svobodný, stejný plat jako první. Řeč samozřejmě zavedl na fotbal a hádejte, kdo vyšel ze souboje jako vítěz…

„Víte, Messi je úžasný, Messi má techniku. Já z Kolumbie, on z Argentiny, máme k sobě blízko. Ronaldo je arogantní. Barcelona moc dobrá…“

„Messi je bůh. Ronaldo je moc dobrý, ale není Messi. Barcelona měla vyhrát. Já jsemz Madridu a nikdy jsem jí neměl rád. Znáte Falcáa? Ten je dobrý. Ne Real, ale Atlético, když už Madrid.“

(obojí je můj osobní překlad, ale jelikož jsem se ujišťoval, co řekl, bylo to přesně tohle)

Tak to tady máte. Real, jako královský klub, nemá doma nikdo rád. Nezjistil jsem proč, ani odkdy. Možná právě kvůli Ronaldovi nebo Mourinhovi, možná kvůli minulosti, snad protože je to prostě nejrozmazlenější klub světa. Atlético vzniklo jako dělnický klub pro chudé, ale má svoje fanoušky a ti jsou mu věrní. Vzpomínám, jak byl v televizi pořad o El Clásicu. I tam jel člověk z Madridu až do Barcelony, aby si splnil svůj sen a viděl svůj oblíbený klub, jak rozdrtí „Bílý Balet“. Každý tým má svá pro a proti a nelze říct, kdo je opravdu lepší. Ale Barcelona má podle všeho lepší fanoušky.

Takové, kteří se nestydí za remízu 2:2 a své hráče obdivují.