Jak a kdy vznikla myšlenka vytvořit České století v podobě televizního seriálu? 

Vznikalo to postupně při našich schůzkách s režisérem Robertem Sedláčkem. Poznali jsme se v roce 2007, Robert tenkrát chystal velký film o Gustávu Husákovi, já jsem dopisoval knížku České okamžiky, která potom vyšla v Torstu. On vycházel z velkých témat, já z malých a vedlo nás to k sobě. Jak se ty naše řeči během let střásaly, vystupovalo z nich to, co se potom stalo tématem Českého století: jak se u nás dělá politika. Pět chlapů sedí v místnosti a vede řeči, jejichž výsledkem nakonec je, že miliony lidí jsou buď šťastné, nebo nešťastné.

Jaký je podle vás rozdíl mezi psaním knihy a scénáře?

Autor knížky má čtenáře víc ve své moci, může k němu mluvit přímo. Scénárista to dělá přes prostředníka – herce, režiséra. V knize si autor vede svou, a dělá-li to špatně, pozná to někdy, až když už je pozdě, z reakcí na hotový výsledek. Ale divadlo nebo film je kolektivní dílo, jehož smysl plyne s porozumění si více lidmi najednou. Je to mnohem křehčí a složitější situace, která mě po všech těch prosamotařených letech u počítače čím dál víc zajímá.

Plánujete se ke psaní scénářů vrátit?

Ano, byl bych rád, kdyby mi bylo dáno.

Stalo se vám, že natočený díl vyzněl jinak, než jak jste sám zamýšlel? 

Zatím jednou nebo dvakrát, s režisérem jsme o to pak vedli spory. V obou případech šlo o vztah k zobrazeným postavám. Nemám rád jednoznačně kladné nebo jednoznačně záporné postavy, podle mě takové existují jen v mýtech, ne ve skutečnosti. Mnoho diváků touží vidět třeba Klementa Gottwalda jako darebáka nebo Václava Havla jako hrdinu, ale film podle mě není od toho, aby divákovi lichotil tím, že potvrdí jeho představy.

Který z dílů se vám psal nejobtížněji? Proč?

Poslední, devátý díl o rozpadu federace v letech 1990-1992. V našem původním osmidílném plánu nebyl, přišlo s ním až později vedení televize jako s logickou tečkou za tím vším. Vzpíralo se mi to, protože v tom není žádný jasný konflikt pana A s panem B. Ani Mečiar, ani Klaus, ani nikdo další z rozhodujících politiků nechtěl tu federaci rozbít, nacionalisté na obou stranách byli celou dobu ve výrazné menšině. Všichni zúčastnění se zdají spíš unášeni spodním proudem, vůlí slovenského národa po samostatnosti – vůlí, která se spoustě lidí jeví jako iracionální, ale která je přesto silnější než všechno ostatní. Udělat nakonec ze všech těch drobných epizod příběh byl problém, takže jsem tenhle scénář psal tři čtvrtě roku, třikrát déle než ty ostatní – a jsem opravdu zvědavý, jak to nakonec dopadne.

Odkud jste čerpal informace pro psaní scénáře? Spolupracoval jste i s jinými historiky?

U těch původních osmi dílů jsem věděl, že k nim mám za dvacet let pohromadě materiál, ze kterého to jde udělat. Netušil jsem, co z toho vznikne, ale cítil jsem, že to jde dokázat, že vím, odkud nabírat. Takže jsem svému domácímu archivu sáhl až na dno. Bez spolupráce s historiky, kteří v tom jedou ještě déle nebo intenzivněji než já, by to ale nešlo dělat a já jsem moc vděčný třeba Petru Kourovi, že to se mnou celé absolvoval od začátku do konce, včetně docela nevděčné následné role komunikace s některými diváky-kritiky seriálu na webu České televize.

Stalo se vám někdy, že mělo několik historiků na jednu událost rozdílný pohled a vy jste se musel rozhodovat, který použijete?

Ano, to je častá situace, čím blíž současnosti, tím bývá těch sporů víc. Ale kdyby si například o Mnichovu všichni mysleli totéž, byla by to nuda, a ne historie. V třech posledních dílech seriálu třeba vystupuje Václav Havel: jako spoluautor Charty, jako hybatel listopadového převratu a nakonec jako prezident, který se marně snaží zabránit rozpadu státu. Jenom na téma Havel si dnes už můžete sestavit celou knihovnu, v níž bude prezident popsán jednou jako vzor všech demokratických ctností a podruhé jako ten, kdo bažil především po moci. V obou případech s použitím stejně závažných a zajímavých argumentů.

Takže si musíte vybrat – a záleží, podle čeho si vyberete. Já se snažím všude, kde to jde, rozumět těm postavám zevnitř, takže se pak většinou rozhoduju podle toho, co bych sám udělal na Havlově místě, spíš než podle toho, co mi radí cizí autorita.

Inspiroval jste se při psaní dialogů skutečnými rozhovory postav? Kdo rozhodoval o tom, jak která postava vyzní v seriálu? Například Beneš je velmi rozporuplně hodnocenou postavou, která v Českém století vyzněla spíše kladně.

Ano, snažil jsem se, aby dialogy odpovídaly skutečnosti – pokud existují předlohy, tak předlohám, a nejsou-li k dispozici, tak aby ty postavy byly věrné samy sobě, aby mluvily a jednaly v souladu s tím, co o nich víme odjinud. Vyznění postav se rodilo ze srozumění na lince scenárista-režisér-herec.

Měl jste možnost zasahovat do výběru herců, kteří hráli významné historické postavy?

To je v kompetenci režiséra, ale kdykoli se mě zeptal, snažil jsem se odpovědět a Robert několikrát moje návrhy přijal: Martina Hubu jako T. G. Masaryka, Daniela Landu jako Emanuela Moravce a pár dalších.

Martin Huba jako T. G. Masaryk

Na Českém století se mi líbí, že popisuje nejdůležitější události 20. století. Nemyslíte si ale, že by se měl dát prostor i událostem ze zbytku historie (Sv. Václav, Přemysl Otakar II., Karel IV., Jan Hus, husitské války, 3. pražská defenestrace, národní obrození atd.)?

Neviděl bych na tom nic špatného, musí se to ale udělat s pochopením pro vnitřní obsah té které doby. Hodně historických filmů u nás vzniká rychle, někdo něco na základě něčích rad napíše a pak se to za čtrnáct dní natočí, takže vznikne příběh bez skutečného vztahu tvůrců k tématu, ať už jde o Cyrila a Metoděje nebo o Lidice. Ten vztah k tématu, to je mimochodem asi ten největší problém, u tvůrců i u diváků. Spousta lidí dnes chce jenom koukat a v ničem si nezadat, což my jim asi neumožňujeme.

Myslíte si, že by se České století dalo použít jako studijní materiál do škol?

Jezdím dost často na besedy, v poslední době i s učiteli, a tam slýchám, že to v dějepisu používají a že se o Českém století hodně debatuje i doma v rodinách. Není k tomu třeba žádné nařízení shora, ty filmy jsou přístupné na webu České televize, takže záleží jen na iniciativě toho, komu to přijde něčím zajímavé.

Váš seriál předpokládá určitou znalost historie. Myslíte si, české školství (základní a střední) poskytuje žákům odpovídající dějepisné vzdělání?

Střední škola by základní orientaci v historii poskytovat měla. Jestli ji doopravdy poskytuje, nevím, bojím se, že někde asi ne. Ale já nemůžu slevit z toho, co pokládám za samozřejmost. Snad to není tragédie. Bohumil Hrabal vždycky říkal, že ideální je knížka, v které je nesrozumitelných zhruba deset procent: málo na to, aby se člověk urazil, že něčemu nerozumí, a dost na to, aby když tak šel a našel si zbytek v knihách.

Vystudoval jste práva, ale zabýváte se historií. Jak jste se k ní dostal? 

Vnitřním samospádem po listopadu 1989, kdy se ukázalo, že minulost je mnohem složitější a zajímavější, než se do té doby pokládalo za možné. Nechtěl jsem čekat, až o některých věcech budu moci číst, tak jsem je začal psát. Taky jsem měl na začátku devadesátých let štěstí na lidi, kteří mě svou láskou k historii ovlivnili: Michal Kolář, Antonín Klimek a pár dalších.

Tvoří podle vás dějiny masy nebo elity?

Obojí, ale v současnosti je podle mě u nás z minulosti pořád víc zanedbané přemýšlení o „úloze osobnosti v dějinách“, takže mi přijde důležitější starat se o elity. Když přemýšlíte o jednotlivcích, vede vás to samo k přemýšlení o odpovědnosti, o tom, co teda má člověk dělat, aby nebyl jenom nespokojen. To je dnes podle mě potřeba.

Myslíte si, že se již dají interpretovat dějiny nedávné minulosti (1968, 1989, rozdělení Československa)?

Když se člověku jeho vlastní pamětnictví plete pod nohy, je to samozřejmě těžké. Už jsem trochu naznačil, že se mi to dělo při psaní o rozpadu federace. Ale vzdát to nejde, čekat, až zájmy vyvanou a účastníci umřou, je alibismus.

Kde časově podle vás začíná historie? Dá se považovat například už rok 1989 za historii?

Určitě, i včerejší den je historií. Jak jsem řekl, je těžší psát o věcech, které se člověka týkají, ale ta obtížnost a její překonávání může být zároveň motorem, proč to dělat. Určitě nejde nijak filosoficky obhájit, když se na něco takového rezignuje.

Daniel Landa jako Emanuel Moravec a Martin Finger jako Edvard Beneš

Dá se historie vykládat nezaujatě?

Má samozřejmě smysl se o to snažit, ale je taky dobré vědět, že každý z nás je jenom člověk a že jinou než svou vlastní kůži nikdy mít nebude, nikdy z ní nevyskočí. Člověk si musí dávat idealistické úkoly, ale zároveň by měl pamatovat na to, že zůstává nebezpečnou šelmou, kterou od zvířete dělí jen krok. Podle mě jen z téhle kombinace idealismu a deziluze, kterou je třeba udržet v určitých proporcích, může vyrůst slušné psaní o historii. Klidně zaujaté.

Co říkáte na Opráski sčeskí historje a nový film Husité? Souhlasíte s trendem vykládání historie s nadsázkou?

Oprásků jsem viděl jen pár stránek, o Husitech jsem jen četl, vím toho tedy v obou případech dost málo. Nenapadá mě, proč to z principu odmítat, zároveň se mi ale zdá, že v obou případech jde o zábavu k ukrácení dlouhé chvíle, tj. ne o to hlavní, co člověk může z historie dostat.

Nedávno vám vyšla kniha o Pavlu Tigridovi a také jste vytvořil komiks na motivy prvního dílu Českého století. Čemu se hodláte věnovat nyní?

Rozdělaných věcí je víc, třeba s těmi komiksy podle Českého století bude ještě docela dost práce. Každý z devíti filmových scénářů dostává jiný výtvarník a kreslí po svém osmdesátistránkový příběh – je tedy ve stejné situaci, jako byl režisér, když točil film, je pouze na něm, jak si s tím tématem poradí. Celkem z toho vznikne devět komiksových knížek, které by mohly oslovit zas trochu jiné publikum než předtím televize. Ukazuje se, že tutéž předlohu jde vyprávět pokaždé trochu jinak – a protože se toho účastní chytří lidé, zajímá mě výsledek.

Máte nějaké vysněné téma, do kterého byste se rád pustil?

Jedno dlouhodobě ano a je to na pohled možná trochu divočina, televizní seriál o Janu Amosu Komenském. Pro mě je to vůbec nejzajímavější látka, jakou jsem kdy v české historii našel, v mnoha ohledech. Základní mi vlastně přijde ten podprahový: Komenský žil v době, kdy jakoby zanikal jeho svět. Jeho knihy hořely, manželky a děti umíraly, členové jeho církve byli hnaní celou Evropou jak štvaná zvěř. A přitom ve stejné době, která se i jemu samému jevila jako apokalypsa, se na několika místech najednou, v Nizozemí, Anglii, brzo i nato v rodících se Spojených státech atd. formoval nový svět, který Komenský sám pravděpodobně nevnímal, ale z jehož svobod my dodnes žijeme. A dnes, kdy mnoho lidí žije s pocitem, že tento svět se svým paradigmatem opět zaniká, se analogicky s Komenským může říct, že ti, kdo v roce 2014 propadají civilizačnímu zoufalství, se možná opět pletou, protože to, co se teprve rodí, jako „insideři“ prostě nemůžou vidět. Opřený o tenhle možná trochu podivný druh dějinného optimismu, cítím se oprávněn vyprávět Komenského nekonečně složitý a zajímavý život – pomalu, počestně a pro všechny lidi, tak jako kdysi v ČT natočili F. L. Věka.

Pavel Kosatík se narodil roku 1962. Vystudoval práva, ale nikdy se jim profesně nevěnoval. Je autorem literatury faktu, zpracovává osudy významných osobností 20. Století, například Jana Masaryka, Olgy Havlové nebo Ferninada Peroutky. Své texty publikoval V MF DNES, Reflexu a Hospodářských novinách. Jeho posledním projektem je historický seriál České století, který  byl na podzim odvysílán Českou televizí. K dokumentu vznikl také komiks na motivy prvního dílu.

Zdroje obrázků - http://www.ceskatelevize.cz/ a http://www.komiksarium.cz/

Autoři: Lenka Chudomelová, Michal Karas