Je to vždy v časech volna o prázdninách, anebo o volných nedělích, kdy stropní bílá pulzuje a utápí v myšlenkách to vaše malé já, které zrovna nemá čím skrývat svojí zbytečnost – škola odezněla, v práci máte „vytoužené“ volno, veškeré vypětí, tempo s přibývajícím časem zmizelo, alkoholem, pitkami, drogami, onanií ba dokonce snad i tím sexem jste již přetláskáni z minulých víkendů, měsíců, let… a kokainová láska čí snad kloudný vztah vám zmizely v nenávratnu, anebo odezněly do smutného samotna, takže jste tu zbyli sami, se svou hlavou a s prázdným, do nikam běžícím, časem.

Není nad čím dumat, perspektivy současné se rozplynuly a ty budoucí jsou v tomto vakuu prakticky v nedohlednu. Vše, co se blíží, se jeví jen jako nechutně nasládlý cumel, který vás má na chvíli obalamutit, ale vždy zbydou jen ulepené prsty, slepená ústa a zoufalá žízeň. Vše je skepsí. Hodiny, nedej bože dny, se táhnou. Spánek je dlouhý a neosvěžující. Internet nekonečnou hlubinou marnosti a zabíjení, v které utápět se, je pro moderního člověka, v takových časech, povinností.  

Člověk má náhle čas koukat opravdu do sebe, neb není tak nějak co jiného dělat, krom časových genocid. Marné obracení svého vlastního já od stránky ke stránce do zblbnutí. Prázdné. Málo popsané. Jinak popsané. Nepřesně. Moc přesně. Utržené. Zničené. Zmuchlané. Prázdné. Čím je popsat? Jak je popsat? Kdy je popsat? Zítra… pozítří… popozítří… někdy, snad. Stav mysli se nemění, stagnuje, monotónně opakuje stále stejné výjevy, nápady, změny. A pak ty neustálé rady všech známých. Převážně obsahem a sdělností shrnutelné do bla bla bla, a to ještě ono ubohé citoslovce urážím. Popřípadě, ne o moc lepší, absolutní nezájem. Jen okapové přeběhy od nikud nikam.

A teď bych měl, dle babovřeštících a lifestylových časopisů, dle 10. a více řádových seznamových slitků blábolů, dle knižních sebemotivačních výblitků i dle mého vedení, které mě za toto bezobsažné plkání vyfakuje, přijít s řešením a pointou. Pche… ne... med kolem huby nemažu. Svojí nedělí, tichem, bezčasím, si každý musí projít sám. Není zkratky. Není snadného řešení. Přesto… buďte vděčni, neb málokdy se v této horkokrevné době máte možnost zastavit sami nad sebou. Mlčte. Poslouchejte. A pak? … pak třeba napište článek.