Tento článek je možná jen výkřikem do tmy, ale rozhodně si ho už jen kvůli svému vlastnímu svědomí nedovolím nenapsat. Proč my Češi tolik zapomínáme na to, co se dělo před rokem 1989? Proč si spousta z nás přeje, aby zde opět nastala rudá diktatura? Ano, diktatura. Naprosto mě uráží a zároveň se mě dotýkají názory, že dnešní komunisté jsou úplně jiní a nic takového jako před dvaadvaceti lety by si nedovolili. Kdo má ten který patent na to, s jistotou tvrdit, že by se neopakovala zvěrstva z minulosti? A kdyby byli opravdu jiní, není to směrem od lidí popírání jejich tehdy neotřesitelných názorů a postojů, jejichž základem bylo svržení tehdejšího režimu?

Ti, kteří stojí na straně komunistů a mají vůli debatovat, namítají, že se do toho nemám plést, když jsem v té době nežil. A co jako? Právě komunisté měli zásadní dopad i na ty, kteří v té době vůbec nežili. Jedněm v lepším případě zavřeli rodiče či prarodiče, kteří se z toho už nevzpamatovali, a druhým je v tom horším popravili. Navíc máme právo vyjadřovat svůj názor na cokoli, kdykoli a kdekoli. A MY budeme mluvit, kdykoli to uznáme za vhodné.

Copak jsme zapomněli, co nám o totalitě říkali naši nejbližší? Nemá smysl pouštět se a zároveň vypisovat, co všechno lidé nemohli. Důležité je však říci, kolik úsilí je to tehdy stálo. A teď je chceme v plné parádě zpět?

Věřím, že je tu ještě spousta rozumných lidí. A také věřím v to, že naše generace by návrat komunistů nepřipustila a bojovala by. Nepodceňujme Čechy!

Teď však mám pocit, jako by smrt Václava Havla cosi předznamenala...