Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Kouzlo stadionových koncertů a dojetí z klubových akcí

Stále si vzpomínám, když mě táta poprvé vzal na velký koncert. Rok 2003, T-Mobile Aréna, Linkin Park. Možná bych dokonce ještě někde našel lístek, i když je fakt, že lístky jsem začal sbírat mnohem později. Bylo mi 12, do té doby jsem viděl jen pár venkovních akcí, spíše menšího až středního formátu. Nikdy hala nebo stadión. A najednou bum a šel jsem na koncert kapely, která v té době zažívala největší rozkvět. Bylo to skvělé, úžasné, možná jen trochu krátké. Prásk, Limp Bizkit, prásk, Tool…Jelo to jak na běžícím páse, T-Mobile aréna, sem tam nějaká jiná hala (Nine Inch Nails na Slávii)…Vždy jsem byl přímo nadšen množstvím lidí a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč lidi chtějí chodit do klubů, kde bylo pouhých pár stovek lidí, zahuleno, nedýchatelno a hrozný zvuk. Proč by proboha někdo chodil do Roxy, Akropole?

Vrcholem všeho byl koncert R.E.M. v pražském Edenu, rok 2007. 20 tisíc lidí, skvělá atmosféra. Pamatuju, jak jsem prohlásil: na koncerty jedině do Edenu nebo do ciziny na ještě větší. Kluby jsou pro nezajímavé kapely, když si nemůžou dovolit vyprodat T-Mobile arénu. Živil jsem se představou, jak budu objíždět velké festivaly, Novarock, Rock Am Ring a budu si vychutnávat to kouzlo megalomanské zábavy, zpívat se sto tisíci lidmi.

A najednou pár klubových akcí, kamarádských zážitků a obrat o 180°…Proč by kruci někdo chtěl chodit do hal, když je tam zvuk stejně zabitej, lidi se tam jenom mlátí, všichni jsou nevrlí, protože nevidí 70 metrů před sebe, kvůli chlápkovi, co má 4 metry do výšky a půl tuny, takže okolo něj člověk nemůže ani projít. Ale vždyť tohle místo si drží už dvě hodiny? Chce se mu na záchod, má žízeň, ale nemůže se ani pohnout. Takže koncert Massive Attack byl pro mě prozatím poslední halovou událostí (ano, bylo to skvělý, hráli skvěle, nádherná vizuální stránka). Teda, doufám, že poslední, má paměť nikdy nebyla výkvětem přírody. Ale ano, pak už to byly jen klubové akce, které jsou…Nezapomenutelné.První „wall of death“ (pro znalce netřeba vysvětlovat, pro neznalce…brutální řežba mezi lidmi navzájem), kterou jsem zažil, byla v klubu, poprvé jsem zpíval se zpěvákem…V klubu. Veškeré tyto události v člověku zanechají hluboké stopy a je to jako droga. Ten okamžik, kdy odcházíte, v uších vám hučí, ale máte pocit, že jste tvořili dějiny. Tohle u velkých koncertů není. Tak proč sakra po večerech brečím do polštáře, že jsem neviděl Red Hot Chilli Peppers a Coldplay? A Metallicu a Pearl Jam? Proč je mi líto, že jsem nebyl součástí té maškarády, která se odehrávala na vyprodaných stadiónech? Odpověď je jednoduchá – je to právě ta maškaráda, která mi chybí. Ty změny kostýmů, laserové show, konfety, ohňostroje. To, čím kapela může zakrýt svoje případné chyby při hraní a co nás vždy tak uchvacuje. To k těmto velkým akcím patří. Při četbě kritiky na Coldplay (při které jsem málem sežvýkal denní tisk)jsem záviděl těm, co tam byli. Svítící náramky, které blikají podle písniček? Geniální nápad. Coldplay vůbec? Úžasná kapela. Při velkých koncertech vznikají velké nápady. Ať už to jsou právě náramky nebo “živáky“. Rok 2009, Radiohead. Záznam z mobilů všech, co si je v Praze nahrávali? Prý je to jedna z nejnádhernějších věcí, co vůbec kdy na poli hudebních záznamů vznikla.

Mám já něco z klubů? Ne…Díkybohu za to. V klubech (alespoň na koncertech, na které chodím)nejdou pořizovat záznamy. Moc tma, moc rachot, ve výsledku je to k ničemu, takže si lidé užívají to kouzlo okamžiku, to, co velké koncerty dávno ztratily. Tanec, zábava, přátelská atmosféra. Miluju ten okamžik, kdy při circle-pitu spadnu na zem a hned se okolo mě vytvoří prázdný kruh a dva lidé mě zvedají. Ne, že by se to na velkých událostech nedělo, ale není to o kamarádském duchu, ale o povinnosti, aby vás neušlapali. Po takovém zážitku klidně toho člověka pozvete na pivo. A další věci, nemusíte se mačkat u východu při výstupu/vstupu, na pivo čekáte max pár minutek a za stálého poslechu kapely, dojít si na záchod taky není problém a stále se můžete vrátit na místo, odkud jste pro pití šli. A kde jinde se vám stane, že když jsou hvězdy v dobrém rozmaru, že si s vámi pokecají, vyfotí se, dají si s vámi panáka? Klubové koncerty jsou prostě lidskou záležitostí.

Je to jak s dnešním hudebním průmyslem. Buď zde máme snahu o vytřískání neskutečného množství peněz (Coldplay v Edenu asi zas tak nevydělají, ale představte si Coldplay hrát pro 80 tisíc lidí), anebo hudba zůstane i nadále přátelskou akcí a o dobrém vztahu kapela – fanoušek. Nechci tvrdit, že ti, co hrají v klubech, časem nevyrostou do stadionových velikostí, přeci jen mít na koncertě co nejvíce lidí je snem každé kapely, nehledě na výdělek a naopak nechci tvrdit, že stadionové kapely si sem tam nedají skvělý klubový koncert, to bych všem křivdil. Stejně tak nechci tvrdit, že chodit jen na jeden typ koncertů je lepší než ten druhý. Vše má něco do sebe a člověk by měl mít správný odhad, co z toho stojí za to. Jedině pak může v tom nejlepším vzpomínat na každou akci, na které byl. A proto přeci za koncerty platíme…

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio